Porucha identity, životního Řádu a jistoty, zákonů, systémová nejistota, ztráta budoucnosti

Každý z lidí potřebuje jistotu pro existenci, jejíž podstatou je stabilita systému pravidel pro život. Jakékoliv nabourání těchto pravidel vede k nejistotě a tím ke změnám v plánování budoucnosti. Těmto změnám se lze přizpůsobovat, ovšem stojí to energii. Většinou se jedná o nějakou formu pojistných zásob věcí pro život důležitých.

Nemá-li člověk zásoby pro další život z důvodů jejich nedostatku nebo přílišným nabouráním životních pravidel, nastupuje potřeba přežívání bez plánování, obvyklá u zvířat žijících ze dne na den. Potom na místo etických a kulturních pravidel duchovna nastupuje bezohledný primitivní boj o přežití, jenž bude pokračovat do smrti jedince nebo do nové stability, která se může zase postupně stát základnou kulturnosti společenství. Ale pozor, pravidla budou jiná, budou se tvořit ve vývojové konkurenci a přitvrzovat jen tak pomalu, nakolik bude shromážděna nadhodnota umožňující represi proti odchylkám od pravidel určených vládnoucí skupinou.

Až bude represe natolik mohutná, že nedovolí jiný vývoj než dogma vládnoucí skupiny, proběhne její degenerace, protože žádná vládnoucí skupina neví, kdy přestat utahovat pravidla a zákony, které postupně nedovolí žádné experimentování ani další vývoj. Stereotyp společnost vyčerpá a bude přemožena mladší, vývojově nižší společností, s vyšším podílem tvůrčího a konkurenčního prvku. Bohužel, v naší epoše jsme dosáhli stádia možnosti, že další vývojová kultura již nemusí být lidská.
Našich zákonů, jejichž neznalost neomlouvá, je tolik, že je neznají ani právníci. Znají jen některé a vědí, kde by měli hledat ostatní. Zákony tvoří skupiny lidí orientovaných většinou systémem lobby, tedy pro někoho. Jiná vláda, jiné lobby a staré zákony se přinejlepším jen novelizují, ne-li přímo neplatí. To jsou naše pravidla pro život. Normální člověk je ztracen a natolik omezen ve své tvořivosti, že je degradován na pouhé přežívání, přítomnost, a podle toho se i chová. Nezajímá ho v přírodním výběru nic, co s ním nějak přímo nesouvisí.

Kam se poděla národní hrdost, obětavost, nabíjecí tvůrčí pocit nezištné spolupráce všech pro lepší zítřky? Omezující náboženská pravidla jsme zavrhli a výsledkem je člověk, který již nevěří ničemu a nikomu, bojující na své primitivní úrovni o přežití pod řídícím vlivem reklamy a informací vyšší, zdánlivě dostupné kasty.
Tito lidé nejsou obránci Víry, nejsou již ochotni se obětovat, protože víra jim byla odebrána bez náhrady, jako ostatně všechno. Ovšem toho si nemusejí být dostatečně vědomi. A až na to konečně přijdou, postaví okolo nich zdravotní sestry bílé paravány, budou-li taktní vůči ostatním finalistům.