Naslouchání 2/2

Naslouchání 2. část

pokračování...

Hovořící člověk vkládá do rozhovoru čas svého bytí a úsilí těla i mysli a spouští výdej bioenergie svými přesvědčovacími schopnostmi za účelem odběru bioenergie pozornosti poslouchajícímu. Do tohoto procesu patří upoutávací elementy jako gesta, lichotky, obdivy, postoje, zjev, účes, ozdoby, oblečení a další skvělé doplňky, protože kdo získal pozornost, získal i podíl bioenergie z pozorovatelů.
Podobně se chovají i rádobydůležitá sdělení a z nich nejvíce sdělení o nebezpečí; není-li, lze si ho snadno vymyslet a chovat se k němu jako k realitě. Proto jsou TV programy převážně inspirativní jatka, aby upoutaly většinu diváků. Podobně se chová i hudba, která ze širokospektré zvukomalby přechází na primitivní rytmy stresového srdečního tepu pudově programujícího mysl stádového posluchače do vlastního stresu, vzrušení až do poměrně návykové adrenalinové extáze.
Naslouchající vydává bioenergii sám a rád a pro takové se to mluví dobře a s radostí z přebytku bioenergie. Aby tak mohl naslouchač činit, musí jí sám mít dostatek díky svému tělu i velmi duchovnímu programu svého bytí v kategoriích lásky, laskavosti nebo poslání. Vrací a zesiluje vloženou bioenergii hovořícího svým aktivním zájmem o téma a inspiruje ho k tvořivosti. Opakuji, že tvořivost spotřebovává pro svůj start a často i růst bioenergii vypůjčenou ze své budoucnosti většinou pomocí procesu těšení se na výsledek, který je potom trvalejším bioenergetickým generátorem a inspirátorem. Bioenergie je nadčasová, což lze svým způsobem dokladovat při pohledu na impozantní díla po staletí vyzařující bioenergii, jejímž indukovaným potenciálem nabití lidé kráčejí mnohem lépe a pilněji vpřed za vlastní představou oživování hmoty.

Bioenergii lze bližnímu odebrat velmi dobře rušením při nějaké jeho soustředěné činnosti a aktivitě, mluvením zbytečných slov a nárokováním si pozornosti vám odevzdané až do té míry, že mu nezbude bioenergie nezbytná k pokračování v oživování hmoty a je tím rozhozen, nesoustředěn, vytržen a naštván. Děti jsou na dodávku bioenergie od svých rodičů či bližních většinou velmi citlivé a při přerušení bioenergotoku na jejich adresu nebo při své vyšší spotřebě nějakým stresem se dokáží hlásit hlasitým akustickým rušením a mluvíte-li s někým nebo se soustřeďujete na televizi, snaží se vám alespoň překážet ve výhledu. Potřeba bioenergie je často natolik velká, že jsou ochotny riskovat i plácnutí na zadek. To dělají i velké děti, jen rafinovaněji a dospěláci viz tento článek velmi složitě a starci zdlouhavě a ukecaně. Jen původní rodiče jsou nahrazeni společností více nebo méně ochotných bioenergododavatelských jedinců. Zvláštní je, že většina narušitelů, bioenergetických upírů a vysavačů to činí zcela podvědomě a ani si nejsou svého rušení vědomi a například falešně zpívají radostně a z plných plic naplnění vaší bioenergií, oživeni a spokojeni a diví se, že vy jste nespokojeni.
Je-li poslouchající k výdeji bioenergie nucen až znásilňován slovy, která mu vadí až zraňují, potom se obvykle snaží podle svých možností bránit ve stejném stylu až do fáze, kdy se hovor zvrhá v rivalské primitivizmy křiku v duchu vzájemného velení, příkazů a vyčítání stávajících i minulých a již dávno pozapomenutých či amnestovaných nedostatků a nedokonalostí. Oba se snaží poslouchat co nejméně, naslouchat už vůbec, a výsledkem může být hádka, nesnášenlivost, psychoalergie, nevraživost, soupeření až nějaká forma ubližování, msty či jiné formy boje. Bioenergie se při tom rychle spotřebovává až do vyčerpání rezerv a člověk může dosáhnout výrazného omezení svých schopností oživovat nejen okolní, ale i vlastní tělesnou hmotu, což bývá doprovázeno vegetativním chvěním či samovolnými svalovými záškuby z vyčerpaného nervového systému a neschopností kvalitního pohybu, či pohybu-li vůbec.

Tvořivá bioenergie umožňující žádoucí rozvoj hmoty ve prospěch ducha je spotřebována a chuť do života se dostává na úroveň vegetování či pudů. Člověk se neraduje, i kdyby rétoricky zvítězil. To lze přirovnat k sokům, kdy jeden má zlomeno 20 kostí a druhý zvítězil s 19. Tato výhra je však také, snad trošku menší, leč prohrou. Nikdo si ale normálně neuvědomuje, že takovéto výhroprohry a hádky jsou jedna za druhou na denním pořádku, i kdyby jen v podobě poukazování na dávno zapomenuté chyby, z nichž se již bylo poučeno (které již svá poučení předaly) a jde jen o (podlé, podpásové) obnovení zamrzení majitele chyby, aby se tak vzdal části své bioenergie ve prospěch vítězícího vyčítajícího, proti němuž nepřipravený prohrávající poslouchající včas nenalezl v paměti dostatek vhodných kompromitujících chyb.
Jde to ale i jinak, protože i nekomplikovaná (úzce lokalizovaná, fragmentovaná) laskavá moudrost se dokáže dívat na většinu denních životních peripetií s nadhledem. Nesoutěžení ve vzájemném odběru bioenergie s hovořícím vede k málo významné ztrátě malé části své hmotné vazby na vlastní zdánlivě důležitý názor ve prospěch názoru a bioenergie destabilizovaného protivníka velmi lpícího na svých stresově otřásaných základech bytí, jejichž otřesy ale chápe často jen on sám, nebo ani on, jen jeho strach. Vystrašenost, nejistota a nestabilita hovořícího se tak sníží a celková míra ztráty bioenergie zúčastněných je tak moudrostí naslouchajícího minimalizována.
Úmrtí v důsledku totálního vyděšení, pocitu osamění, úplné ztráty těšení se na cokoliv i na budoucnost a úplného odevzdání své hmotuoživující bioenergie je sice častá, ale celkem zbytečná smrt málo tvořivého a neradujícího se účastníka v důsledku absence naslouchajícího.
Naslouchající nehledí na své já, ale na vaše vy nebo jejich oni. Chová se jako hospodář, který je povznesen nad soutěží predátorů a obětí ve jménu nějakého svého Řádu a vyššího duchovněhmotného záměru.
Naslouchající je prostoupen klidem všeprostupující přítomnosti života. Naslouchá a vydává v plen mluvícímu svoji bioenergii, přestože se mu nechce, a podobně jako hromosvod bere na svá bedra část údělu milovaných bližních a někdy i pekelně hystericky trénovaných bioenergoupírů (což milovat bývá někdy pěkná řehole...). Když si ale nebudete naslouchat, budete se afektovat, emocovat, prát, vyhrávat a prohrávat a vybíjet si vzájemně bioenergii mnohem více, než je nezbytné.
Nasloucháním umožňujete komukoliv si uspořádat myšlenky a pochopit, co se děje, o co mu jde, vyrovnat se se situací, rekonstruovat a stabilizovat své životní postoje a pohledy na svět, zbavit se pochybností.
Naslouchající ve své promluvě říká to, co chcete nebo jste ochotni slyšet, a k tomu připojuje duchovně inspirativní tvořivou myšlenku. Avšak pozor! Reklama se zase podobně snaží propašovat do již nepřijímajícího mozku potřebu hmotného vlastnění a zdánlivě příjemného připoutání ke hmotě navázánu na cosi, co vás zaujme. Oba postupy používají slova a vjemy, které odemykají vstup do hlavy (mikrofony), názor a myšlení. Jen směr hmota-duch má každý jiný.

Nadřazenci velí, určují, kontrolují a řídí poslušné poslouchající podřazence a získávají tak pocit své veledůležitosti vůči světu. To je neduchovně nadřazený zbytek stádového pudu disponovaného jedince, kdy vedoucí samec zabezpečoval teritorium i potomstvo, dokud nebyl vyboxován jiným silnějším, šikovnějším nebo zákeřnějším samcem. Zde platí obecné pravidlo, že nepřítel je nejlepším učitelem budoucích vítězů.

Nejobvykleji probíhá komunikace tak, že rozhovor začíná tématem, jehož napětím mluvící aktuálně přetéká. Mluví na nějaké téma, aby si vlastně nahlas promyslel za souhlasného pokyvování zdánlivě spřáteleného posluchače optimalizaci návrhů svých řešení, aby se se změnou svého života, Řádu a Pravdy nějak snadněji vyrovnal a aby díky pozornosti posluchače obdržel část jeho bioenergie.
Čím více šokující sdělení je při tom odhaleno, čím vyšší údiv a překvapení, čím vyšší destabilizace šokovaného posluchače, tím větší se vytváří relativní stabilita Řádu mluvitele, který nabývá rozhovorem a mluvením bioenergii posluchače pro vlastní využití a pocit uspokojení. Rétorický protivník se snaží posléze vracet stejným. Rozhovor plný různě pravdivých šokujících informací se mění v přednes udivujících myšlenek až případně vtipů a končí v soutěži o posluchačovu bioenergii mluvením slov, jejichž význam a důvod k promluvě mnohdy přestává být jasný i mluvícímu a reciproční protimluvení původního posluchače je jen sebeobrana před bioenergetickou ztrátou. Zvítězit chce každý, proto pro klid mysli je vhodné, aby si oba účastníci nakonec vytvořili vhodnou manipulací Pravdy pocit přesvědčení, že byli rétoricky úspěšní. To se nejen může, ale i doporučuje. (Viz manžel, který má vždycky poslední slovo: „Ano, miláčku!“)

Člověk rozhovory nutně potřebuje pro porovnávání a vyhodnocování svých existenčních perspektiv a stability svého osobního mikrokosmu, hledání včasných varování a ohrožení – nejčastější úvod a důvod k rozhovoru... Nezanedbatelná je i potřeba vzájemné výměny bioenergie a soutěž o místo na slunci jako sport, gladiátorské hry, pudová snaha vyniknout, zvítězit, souboj vůdce stáda o post, varování i lákání atd. a nakonec jde i neustále o formu poměřování sil, údržbu pozice a vztahů, zábavu či zahánění nudy.
Mluvič mluvením vydává ze sebe množství bioenergie, se kterou upoutává pozornost slyšících a to tím více, čím je podstata hovoru zásadnější, principielnější, dle názoru mluvícího důležitější a pro zúčastněné inspirující a tvořivější. Poslouchající, který nemá na vybranou, i naslouchající, který chce slyšet, mluviči svojí pozorností bioenergii vracejí a to tím více, čím je jich více nebo čím více je téma zajímá.
Když poslouchající nevkládá do své pozornosti množství úsilí a bioenergie ve prospěch hovořícího, která mu tak není v podstatě recipročně odplatou odevzdána, bude mluvič nespokojen. To se nejčastěji projevuje nezájmem o pokračování v hovoru a zbytečné mrhání bioenergií, tedy energií, snažením, časem, házením perel sviním a hrachu na zeď. Úbytek bioenergie znamená také úbytek schopnosti oživovat podřízenou hmotu, únavu, úbytek nálady a chuti na cokoliv, kromě chuti s tím či kým praštit.
V tomto okamžiku je dobré změnit téma a plynule přejít na témata nová ještě neopotřebovaná třeba rozvětvením základního nebo použít různě nápadné i nápadité odskoky dle okamžité inspirace mluvícího.

Oblíbená a velice běžná póza mluvícího až velícího určená spíše k poslouchání než naslouchání, které si v tomto případě mohou dovolit jen osoby zvláště vycvičené v empatii, psychologové a flegmatici, spočívá ve zvýšení emotivní i akustické hodnoty, kterou lze mluvení zesilovat v řev až po hysterický záchvat startujícího tryskáče. To posluchači násilně odebere značnou dávku bioenergie a jeho organizmus se tomu brání výdejem stresových hormonů katecholaminů.
V případě, že ve vyloučené hormonální směsi adrenalinu, noradrenalinu a dopaminu je nejvíce agresivního adrenalinu, dochází k akustické i případně mechanické protiakci. Přebytek noradrenalinu zase vede k nadspotřebě kyslíku zahlcením mozkoprocesoru zběsilou bezvýslednou prací s pamětí a snahou nalézt urychleně v šuplíkách archivu řešených situací akceptovatelné řešení. Ve stresu totiž tvořivě nevymyslíte nic, ale lze si lépe vzpomenout, vybavit.
Nedostatek kyslíku člověku stresově myslícímu a zapomínajícímu dýchat prudce snižuje mozkový výkon a to vede přímo k pocitu nejistoty, ohrožení, lítosti, k depresi, pláči a rétorické i obecné prohře pocitem značného až hraničního bioenergetického vybití. V takovém případě doporučuji provádět dřepy s výskokem, veslovat, běžet do schodů, elipticko nebo cyklotrenažérovati, při kteréžto činnosti probíhá nejvyšší svalo i mozkoprokysličení a metabolizace stresových hormonů a tím i náprava bioenergetického potenciálu byť za cenu určité fyzické unavenosti. A nebo se jít vyspat, což ale k nápravě stavu vede mnohem pomaleji.
Existuje ještě katatonický typ reakce, kdy člověk vytuhne bez schopnosti jakékoliv fyzické aktivity a jen věřícně civí, eventuelně je v kataleptickém záchvatu nepodoben živole, ale spíše ztuhlé mrtvole, případně ležícímu solnému sloupu. Tento problém vrozené obrany před některými predátory (např. medvědem) vyřešila moderní doba chlazením všech mrtvol, včetně zdánlivých, a spalováním, aby se probraní nebožtíci neotáčeli v rakvi, jak bylo dříve překvapivě často pozorováno při exhumacích.
Jemnějšího zvýšení pozornosti se dosahuje pozvednutím výšky hlasu i tóniny (akordu), usekáváním slov, kladením silnějších přízvuků a na více dob. Důležité hovory vedeme s vyšším tlakem na hlasivky při vyšších kmitočtech úplně běžně. Dokonce nám v mimořádných případech umí i přeskakovat hlas do fistule. U lidí v podobné situaci ale ve vzdorující obranné pozici může nastat i koktavost.

Ideální obrana podřízených osob bez možnosti útěku a osob snažících se zamezit bioenergetické ztrátě je hledět skrz mluviče se zaostřením svého zraku o několik metrů dále (o několik metrů blíže to v podstatě z technických důvodů nejde). Hledíte-li do blba, skrz blba, jde to blbovi na mozkovou uzlinu a nespokojeně reaguje (polovtip).
Méně účinná rada spočívá v pokusu usnout s otevřenýma očima nebo klimbat a tlouci špačky. To se provádí většinou na politických a rádobydůležitých nesmyslně byrokratických schůzích a na všech opakovaných povinných a nudných školeních.
Výbornou obranou je meditace, kdy doporučuji vybrat si nějaký nehybný bod v sektoru mluvícího, na který se soustředíte, a hluboce dýcháte, nemrkáte nebo jen programově proti osychání rohovky a nehýbáte se. Nevybírejte si ale při tom za bod soustředění místo mezi obočím mluvícího, aby nedošlo k případné spontánní hypnóze. Anebo jo – a máte o zábavu i bioenergii postaráno. I silnou osobnost vaše soustředění či fascinace přinejmenším zneklidní a začne přemýšlet nad tím, co tu vlastně pohledává a chce. Má-li možnost a rozum, odevzdá trochu bioenergie a zmizí z dosahu. Nemá-li možnost úniku, uvidíte asi její averzi a možná i bioenergetickou krizi. Jste-li dostatečně podlí, tak si ji vychutnáte.
Velmi zajímavá verze je přejít v rétorické výměně k aktivitě a odcházet někam pryč za stálého mluvení na posluchače přes rameno. Faktem je, že takto odešlý člověk mizí v dáli i s přebytkem bioenergie. Také si lze začít opakovat nějakou modlitbu, mantru, domácí úkoly, báseň nebo píseň. Je-li to nahlas, dosáhnete pozoruhodné změny v názoru mluvícího na vás i v bioenergotoku.

Je vhodné si uvědomit, že posloucháním se učíme řídit hmotu a nasloucháním ducha. To platí i o hmotných myšlenkách. Například slova „miluji tě“ znamenají, že je dotyčný připoutáván k jakési programové struktuře a schématu mého vlastnění, které by duchovněji laděný člověk reprodukoval – „Jsem potěšen, že se mi půjčuješ.“
Naslouchající se nemůže primárně zabývat sebou, ale musí většinu své pozornosti soustředit na sdělované formy, slova a informační toky, pocity a vjemy a skládá si ve své mysli podle svých možností, znalostí a zkušeností mozaiku důvodů, které hovořícího k mluvení vedou, snaží se ho pochopit. Potom se ve své části rozhovoru snaží nalézt pro původně mluvícího nejlepší řešení podle svých zkušeností, znalostí a moudrosti s co nejvyšším efektem na vyrovnání psychonapětí a bioenergodeficitu hovořícího.
Je důležité v tu chvíli chápat i to, že hovořící není připraven poslouchat vaše slova nebo je není schopen promyslet.

Podobně, jako náš pohled na rozkvetlou louku, vidí člověk harmonii rostlin v ladu a skladu přírodních možností. Pilně rostou, voní, nádherně kvetou za zpěvu ptactva a bzučení hmyzu, navozujíce hledícímu člověku uklidnění myšlenkami na radost, pohodu, bezpečí, jistotu a štěstí. Tak i lidé žijí, spolu se baví a předávají si informace zurčením slov a pohybem tváře i gest v jakési harmonii spolubytí.
Při podrobnějším pohledu na louku ale vidíme, jak jedna rostlina druhé závidí půdu, vláhu, sluneční svit, opylení hmyzem a jak se perou vylučujíce kořenové jedy vadící jiným rostlinám nebo se paraziticky napojujíce na cizí kořínky, snaživě rostouce a stíníce konkurenci a ve snaze přilákat hmyz k opylení nápadně kvetouce, voníce a nektarujíce. Hmyz loví jeden druhého a kde to nejde, tak se vzájemně pilně odhání a zvláště u nektaronosných květů se nekompromisně strká a zastrašuje. A nad tím ptactvo švitoří své písně na témata: tady jsem já, nikdo sem nelez, obsazeno, moje teritorium, jsem silný a nebezpečný, utíkejte, nechci vás ani vidět ani slyšet. A většina ptactva decimuje a žere hmyz bez ohledu na jeho bolest nebo sociální cítění matek s larvami. (Z našeho emočního pohledu.) A pod zemí tak činí krtek, který sežere podzemního hmyzu a červů každý den tolik, kolik sám váží. A myši, hryzci a další žerou rostlinám kořínky nebo také podzemní hmyz atd. Víte, jakou hrůzu může mít vosa hledící si ze svého mnohooka do mnohooka urostlé sršně, která ji zaživa požírá? Jen si to jako člověk představte...

S lidmi je to stejné. Dělají výhodné grimasy a manipulují vás hovorem a komunikací tak dobře, že si jen zcela výjimečně uvědomujete, že je s vámi manipulováno. Ale to probíhá vzájemně a neustále a úplně stejně jako boj na nižší úrovni louky. Stále se snažíme své bližní manipulovat podle svých aktuálních zájmů. Používáme k tomu velmi propracovaný systém zvaný rétorika. Učí se i na školách a jeho největšími mistry jsou staletími vypracovaní kazatelé. Je ale i mnoho dalších profesí, které manipulace lidskou myslí dobře živí, například reklama, kultura, informace, politika a potom také všichni vedoucí pracovníci, náčelníci, velitelé všech úrovní akvke. (zkratka: a kdo ví kdo eště). Výhody mají také všichni otcové a také matky a jejich rodiče. A starší sourozenci a silnější spolužáci. Je to takový řečnický souboj všech se všemi. Silnějším se snažíme bránit a na slabší útočíme, co se vejde (... našeho útoku do nich a jejich bioenergie do nás...). A tak se vlastně neustále pereme o své místo na slunci úplně stejně jako rostliny, hmyz a zvířata oné harmonické louky. Snad o jednu úroveň bytí výše. Mezi predátory a oběťmi v lidském hejnu bojujeme o své přežití a přežití svého pohledu na život, svého podílu na Pravdě bytí, na své Pravdě o životě, jíž jsme zatím úspěšným leč bohužel snadno nahraditelným fragmentem.
Kdo se ale na naše boje o kontinuitu, úsilí a snahy, hemžení, přání a rádobydůležitosti jako my na harmonii louky vlastně dívá? Kdo se umí postavit na rozhlednu nad loukou plnou hemžení lidí a vidět to ne jako boj, ale jako harmonii bytí?
Podle mne to je jen ten, kdo naslouchá.
Nebo si myslíte, že Bůh? Těžko říct, protože i toho se snaží člověk svými usilovnými modlitbami ovlivnit podle svého zájmu tak, aby konal sice takzvaně ve jménu Svém, ale rétoricky zmanipulovaně podle přání modlícího se člověka. Toto schéma může fungovat jen v případě, že by Boží vůlí byla i tato modlitba. Potom je ale i veškerá snaha o cokoliv i tužby a přání Boží vůlí a vy toliko loutky Jeho hry na život. Kde by bylo vaše vy? (Z vašeho pohledu vaše já.) Co vaše přání, tužby, plány a oživování své hmoty? Je to také dané Bohem? Odpovíte si vy nebo On?
Harmonii bytí vidí jen ten, kdo naslouchá.
Povšimněte si této věty, která jako slova je evidentní lží, ale jako chrám je jedinečnou Pravdou. (Pravdou rozvitou.)

Rétorika je vlastně definovaná slovní komunikace, která používá nejen pravdivá tvrzení, ale i dvojsmysly, mix skutečností, lží a pravděpodobností a předpokládání čehokoliv v očekávání vhodného úhlu pohledu jejich výkladů. To je základem většiny slovních soubojů a ty vznikají téměř vždy, když použijete hlasivky nebo jinou komunikaci. A to nejen v protivenství, ale kupodivu i ve zcela přátelském duchu, v péči i lásce a také u samomluvy. (Poznámka pro mé žáky: Dokonce i tímto textem se snažím zmanipulovat čtenáře i sebe, až to budu po sobě někdy číst... a zvláště pak, až zapomenu, že jsem to psal já...).
Naslouchající to vidí a chápe a laskavě přehlíží a ... (Poznámka pro duchovní mazáky, mudrce, proroky, poustevníky a vysvětlovače písem: ... a tak vůbec! (ve smyslu – netlačí na pilu)). (Poznámka pro blbce: ... a pozor!). (Poznámka pro ostatní: Škrtněte si a...). (Poznámka pro erotiky: ... je klid.). (Poznámka pro pyromany: ... je ruch.). (Poznámka pro politiky, byrokraty, příslušníky a funkcionáře: ... a vy mě taky!).
(Poznámka pro elévy moudrosti: S každým čtením lze nalézt nový význam tohoto duchovního vtipu.). (Poznámka pro moudré: Vím, že víš, že vím, že víš, že vím, že víš, že vím, že výš...).
Povšimněte si, jak jsem některým chápačům navodil úsměv dobré nálady ve zdání pohody a naslouchání, které je ale toliko posloucháním, pokud nepoužijí myslivnu a tvořivě se s tímto neztotožní; dokud se toto nestane součástí jejich vlastních myšlenek. Povšimněte si, jak na vás tlačím a manipuluji s vámi, vaší Pravdou, záměry a životem. Povšimněte si, že od teď se budete prát o myšlenku déle a lekat o myšlenku dříve. Povšimněte si své proměny v programu naslouchání, analýzy, identifikace záměrů a nadhledu harmonie. Povšimněte si, po kolikáté toto, restartováni běžným životem, už čtete, než získáte pocit, že harmonie nadhledu naslouchání na pozadí vaší mysli nalezla své přední místo. Povšimněte si, kolik moc lidí se domnívá; i vy. Povšimněte si, jak rychle pozapomínáte a co jste ochotni obětovat pro pocit jistoty, vnitřní rovnováhy a bezpečí a co s vámi dělají emoce, dojmy a jak jste předvídatelní a poslušní a řiditelní.
V obecné soutěži o místo na slunci, o hmotné a sociální jistoty probíhá dilema, kdy lidé, obvykle laskavější a tolerantnější, kteří se dynamicky nebrání, jsou odsouzeni ke hmotné a bioenergetické prohře. Proto je u každého konfliktu či napadení vhodné hledat, zda je v něm nějaké pravidlo, opakování, postup nebo systém, protože jedině zde lze hledat nějakou slabinu a zde se bránit nebo alespoň poučit.

K tomu je určena znalost rétorické manipulace, která má svá pravidla vycházející z potřeby poslouchajícího zjednodušovat a omezit namáhavé přemýšlení, z pudového nastavení a z toho, že člověčí vjemy okolního světa jsou v hlavě skladovatelné jen krátkou dobu.
Proto platí, že silnější, vládce, vedoucí (šéf), celebrita, charizmatik, bojovník, hypnotizér a všichni ti nad námi mají vždycky pravdu, nebo více než my. Přítel a známý má více pravdy než cizí, protože nám kousek naší Pravdy nechává, od nepřítele nelze očekávat ani to. Je tedy výhodnější vystupovat jako přítel.

Několik dalších manipulačních technik:
Když jsou všichni zajedno, předpokládáte, že mají Pravdu. Pokud jste nepoznali klaku nebo jednotu názorového spolku s výpadkem odpovědnosti jedince zajištěném anonymitou. Kdo jednou vešel, neodešel.
Kdo odkývá tři souhlasy, odkývá i čtvrtou lež.
Nemusíte být dobří, stačí, že tak vypadáte... Přívětivost je dokonalá kamufláž.
Emoce odplaty jsou složitým bludištěm zdánlivé povinnosti vracení dobrého a zlého bez konce se dvěma konci; začátkem a koncem.
Soucit je určen ke zneužití. Závislost je třeba budovat vhodnými touhami. Své usurpátorské podmínky diktujte v přátelském duchu.
Superlativy jsou vymyšleny jen k vašemu pobláznění.
Všichni pudově hledají jistotu a řešení svých problémů.

Tykání je primitivní a zjednodušující prvek ponižující komunikaci na hmotnější úroveň. Navozuje zdání důvěrnosti a tím vyšší věrohodnosti. Komu je tykáno, je tak regulován do schématu jednoduchých, poznaných a prokouknutých hmotněvazebných vztahů a je celkem jasně stanovena hranice důvěrnosti až obyčejnosti vůči tykanému, která ale může být vzájemná. Vykáním je naopak prezentována vyšší vážnost, důstojnost, duchovnost, neosobnost a podřízenost. Ono se to špatně říká: „Vy debile!“ nebo „Miláčku, mohla byste mi ...“
Vykání ztrácí společenský význam pózy a běžného schématu vztahů až při přechodu vztahu vykajících do nespoutávající, neomezující a nehmotné vazby duchovní roviny. Někdo si však tuto nevykací roli hraje pro zdání věrohodnosti a zisk nějakých výhod jako ostentativní divadelní tragédii hry na své vlastnoosobní představy o Pravdě. Ve skutečnosti je to neskutečnost. V Pravdě není potřeba vykání, jen Pravda sama a radost z ní samé.
Jakákoliv hra na zdánlivou upřímnost na pozadí důvěrnosti tykání je křovím znesnadňujícím výhled a cestu na cestě k Ní. Já pak jsem jen na první pohled málo důvěryhodným a složitým ukazatelem náhle se objeveným ve stínu bažin mezi hlubokými trnovníky (tj. básnicky – ve vnímatelné databázi vašich aktuálních informací (v Pravdě paradoxních)).
Skutečné upřímnosti je problém tykání a vykání šumafuk. Toto pravidlo společenského významu a hry na důstojnost je potom dodržováno jen pro stabilitu vztahů ostatních účastníků žití. Ono totiž vůbec nejde o tykání a vykání, ale o společenská pravidla vztahů.
Moudrý učitel svému mladšímu žáku tyká, protože mu tím navozuje pocit bezpečí, stability a jistoty, avšak staršímu a schopnému žáku vyká, aby mu podpořil sebevědomí jeho vlastní cesty.
Když žák učiteli tyká, dělá z něho blbce a tak ho nechápe jako učitele a nemůže se díky vnitřnímu psychobloku od něj nic duchovnějšího naučit. Ponižuje vztah do hmotné a nezralé důvěrnosti a zbavuje učitele odpovědnosti za své učení.
Učitelem je ale v našem okolí každou chvíli kdokoliv, proto nedoporučuji dělat z lidí blbce, aby jeho roli nemusel převzít sám život, protože ten vás pak bude učit hlava nehlava, semele vás a vyplivne pokorného, nebo na mozkoodpočinek.
Nezávislý a tykající žák je duchovně dezorientován a není připraven najít učitele (zbytečně hledat ano) a má tak neřešitelný problém, kdy potřebuje učitele, ale má pocit, že je chytřejší než kdokoliv on (všichni dostupní).
Tykání naznačuje blízkost až důvěrnost, rovnost až nadřazenost, nesvobodu až připoutanost, naznačuje přítomnost dalších vazeb hmotnějšího charakteru a výrazně zjednodušuje a usnadňuje linii komunikace.
Vykání naznačuje vyšší a náročnější komunikaci, svobodu vztahu, nepřipoutanost, respekt, důstojnost, úctu a neosobnost, případně nerovnost nebo podřízenost.
Promlouvají-li si moudří s naslouchajícími, vykají si. V případě přechodu těchto na tykání je pohoda, empatie, úcta, respekt a důstojnost vždy zřetelnou základnou komunikace.

Slovo je jako oheň (i velmi laskavá slova lze říkat odpudivým vybíjecím tónem) a umí podobně člověku velmi pomáhat i ublížit; nejen svým přímým i nepřímým významem, ale i použitím a je důležitým prostředkem přenosu bioenergie a poznávání Pravdy. Naslouchejte, abyste se to naučili moudře a přiblížili se Pravdě. Začněte hledat Pravdu z dáli k blíž, až ji naleznete pod svými chodidly, abyste ji mohli hledat i v sobě, nad sebou i kolem sebe včas. Dříve než neudržíte v sobě myšlenku či moč, nebo obojí...
Zkuste vidět čas. Ne toliko váš. Smiřte se s tím vjemem, opusťte se a na křídlech své bioenergie ho uvidíte a zjistíte, že ona není vaše, ani čas, že jenom je a v ní je... (zkuste domyslet, co?) (když to nepůjde, tak vám nakonec napovím...). Nečekám, že by tento text dočetl až sem nějaký blbec, spíš si myslím, že tuto větu za textem ještě vícekrát zří naslouchající moudří. Perfekcionisté si to musí nechat předčítat... Blbci taky, ale ti vlastně nemusí, neboť jejich je království nebeské a nevědouce, čehož činí, jsou v činech oněch šťastni, jiných, vnímají-li je, nechápajíce. Tak už to chápete...? Opravdu?...
Nemoudří rostou a mění se nasloucháním moudrým, moudří rostou učením nemoudrých. Setkávání moudrých bývá málomluvným svátkem ryzí radosti. Být moudrý či nemoudrý není dosažená hodnost, ale aktuální stav.

Pokud tento toto nečtete povrchně jak citáty oficiálních moudrých i blbých kdesi roztlačeni na záchodě, tak se pokuste pochopit, co mě vedlo k tomu, že vám píši tato slova, zda jsou monologem, dialogem nebo mnohologem (na rozdíl od polylogu). A cvičně si definujte, čím je tento toto vlastně pro vás a proč a kam až se vám to dostalo do vědomí, máte-li. Ne-li, restartujte se nebo vypněte.
Pakliže jste pochopili, nabíjejte svým úsměvem radosti ze života nešťastníky, kteří se stále trápí ve frontách na pořádné, ale nepravděpodobné štěstí a ukazujte jim jeho přítomné zářící fragmentíky, které by bez vašeho zásahu byly minuty nepovšimnuty, nevyužity a neproradovány. Je v nich ukryt bioenergetický poklad vašeho života.

Břetislav Nový, pasivně živě Dědek kořenář, v.0706025.0811

Slíbená nápověda: Pravda, čas, životní program existence, hmota a vše, co lze poznat, podstata bytí a záměr tvůrce.