O pomoci bojového umění mladému člověku

Primitiv využívající sílu svalů nemá potřebu ani vůli se důkladněji učit bojovému umění. Mozek je mladým lidem, dokud jsou ještě plastické mysli, vymýván reklamou i společenskými životními podmínkami rozvíjejícími spotřební chování a přirozenou lenost tak, že nemají ani potřebu ho používat. A i když náhodou mají, tak to neumějí a snaží se životní peripetie řešit dodanými umělými nebo úspěšně prezentovanými modely chování, většinou dovozovými z hromadných sdělovacích prostředků, tedy hromadných manipulátorů názorů.
Moderní populace mladých je zatížena množstvím nevhodných informací, které v mnohém vytvářejí odlišné a netradiční modely řešení jejich problémových situací. Vyjděte z toho, co může autorský kolektiv ve značné konkurenci a tematické vypotřebovanosti mladému diváku nebo čtenáři vlastně nabídnout, aby ho zaujal.

Základem je téma z oblasti navazování vztahů. Nezbytný je zřetelný tématotvorný kontrast normálního etického a nenormálního zavrženíhodného jednání, většinou s konfliktem zájmů.
To zlé je neobyčejně zajímavé, protože se člověk vlastně učí, jak řeší krizové situace záporný herecký vzor, a nabízí se teoretické srovnání, jak by to doporučil řešit divák, který je tím cíleně vtažen do děje a bohužel se tak seznamuje i s novými formami krizových situací. Mezi tyto tvořivé pasáže se vkládají části oddechové a stopáž natahující, většinou naivního charakteru, často zpestřené erotizujícími doplňky. Někdy se vkládají prodloužené akční prvky od tradičních honiček po rvačky neskutečně odolných supermanů inkasujících smrtelné kopy i údery (bez úhony, únavy a dokonce bez zadýchání), což bývá mladými diváky nezodpovědně napodobováno v duchu předvádění se, s překvapivě těžkými následky. Nakonec finále kořeněné smrtí nebo i hromadou pro diváka nedůležitých mrtvol, na kterých se učí bezcitnosti. City jsou vyhrazeny pouze pro hlavní hrdiny, ostatní jsou jen kusy v kategorii - křoví.
Soutěžení o přežití v jakékoliv situaci, zvláště pod obrazem společensky uznávaného pohodlného parazitizmu, vede mladého diváka k potřebám, na které by bez těchto informací a reklamy nepomyslel, až k pocitu, že mu je jejich uspokojení snadno dostupné. Začne se zabývat alternativami jejich naplnění a plánováním jak jich urychleně dosáhnout.

Človíček získává s těmito informacemi bohužel i ztrátu víry ve stabilitu běžného normálního života. Sám si není sebou ani ničím okolo jistý a tento pocit se násobí ve společnosti ostatních takto postižených až v sociální nejistotu a obavu z budoucnosti. To řeší nepřipouštěním si dlouhodobějších výhledů, z čehož vyplývá, že se snaží žít toliko v přítomnosti a ostatní ho nezajímá. Když ho to nezajímá, tak to nezná a kdo něco nezná, tak se toho preventivně bojí a když se něčeho bojí, tak s tím preventivně bojuje. Bojuje tedy s tím, co ho nezajímá. Protože neví, co ví, tak nemůže ani vědět, co ho nezajímá, tak bojuje preventivně se vším a o všechno. Přitom paradoxně touží po jakékoliv stabilní myšlenkové základně a chce se prosadit s pocitem, že je sám sebou. Toho se dá velmi snadno zneužít s přiměřenými sliby a chlácholením různými hnutími od sekty, přes ochránce čehosi, až po gang.

Společenská nejistota a život v přítomnosti je daní za maximum informací pro nedozrálého a na skutečný život nepřipraveného jedince a výsledkem je pochopitelná sobeckost a sebepéče vedoucí k potřebě okamžitého uspokojování v podstatě za každou cenu bez morálních omezení.
Mladý jedinec hledící do TV bedny na jakousi nepracující, ale spotřební společnost bytostí stádového typu, porovnává své modely životních situací s předváděnými a chce se také originálně předvádět a prezentovat ve své společnosti reálné. Supermanovitě vzdoruje pravidlům svého stáda a dráždí sebevědomým chováním jiné jedince k soupeření úplně stejnému, jaké vidíme u většiny párových a stádových zvířat. O žrádlo, o samici, o místo.
V takovém boji o přežití je akceptováno všechno. Etická pravidla by byla brzdou, takže vyniká podlejší, záludnější, bezohlednější, tvrdší, silnější, drzejší, vychytralejší a rychlejší. Přesně naopak než v pohádkách.
Již odmala je stále více tolerováno šikanování, tedy jednoznačně přírodní výběr, kdy lev odebere gepardovi ulovenou gazelu z pozice síly. Samozřejmě lze šikanovat i na vysoké duševní úrovni, kdy vám úředník přislíbí grand na projekt za obvyklou cenu zaplatit mu předem hotově 50 %. Obojí je opakem duchovního chování a etických pravidel. A to zcela pomíjím obětní pozici žen.

V tomto kontextu doby je evidentní, že cvičení těla by v každém případě mělo probíhat v duchu sebeobrany, jinak dáváte šanci predátorskému okolí a pravděpodobně se stanete kořistí. Cvičíte-li systematicky jakékoliv bojové umění, přestáváte mít nepřiměřený strach za všeho, nechováte se jako oběť a nejsme tedy lehkou kořistí alespoň na nejprimitivnější mechanické úrovni. Jste potenciálním nebezpečím a pro lovícího je pohodlnější i bezpečnější lovit jinde.
Bojové umění v člověku pěstuje nejen sebekázeň, ale udržuje mu tělo v dobrém fyzickém stavu a psychiku v sebevědomém pocitu větší bezpečnosti v kritických situacích. Povšimněte si například, co se stane s rušnou ulicí, když někdo přepadený zavolá o pomoc. Zbudou tam jen ti, kteří mají své morální zásady podpořeny vírou ve vlastní schopnosti a sílu. Tedy skoro nikdo.

Bojové umění se necvičí pro současnost, ale pro budoucnost. To má dalekosáhlý motivační efekt na perspektivu myšlení a chování v širších souvislostech a mění ustrašené kousající zvířátko v sebevědomého člověka s dlouhodobými cíli. Bojové umění je tedy cvičeno proto, aby ho nebylo potřeba, a tím se stává skutečným uměním a součástí zdravého životního stylu.