Téma: Literární koutek

Kahlil Gibran Prorok

O radosti a žalu

...potom jedna žena řekla, Promluv k nám o radosti
A on odpověděl:
Vaše radost je váš neskrývaný žal.
A táže studna, z níž pochází váš smích, bývá často naplněna vašimi slzami.
Jak jinak by to mohlo být?
Čím hlouběji se žal zarývá do vašeho bytí, tím větší radost můžete pocítit.
Není to snad tak, že džbán, v němž je vaše víno, je tentýž džbán, jaký byl vypálen v hrnčířově peci?
A není to tak, že flétna, jež zklidňuje vašeho ducha, je totéž dřevo, do něhož byly vyřezány dírky nožem?
Cítíte-li radost, pohlédněte do hlubin svého srdce a zjistíte, že právě to, co vám způsobuje žal, vám poskytuje i radost.
Cítíte-li žal, pohlédněte znovu do svého srdce a uvidíte, že vpravdě pláčete pro to, co bylo vaší radostí.

Někteří z vás říkají: „Radost je větší nežli žal,“ a jiní zas říkají: „Ne, žal je větší.“
Ale já vám pravím, že je nemůžete od sebe oddělovat. Společně přicházejí, a když si jeden z nich sedne s vámi ke stolu, pak si buďte vědomi toho, že druhý spí pod vaší postelí.

Skutečně se pohybujete jako váhy mezi svým žalem a svou radostí.
Pouze tehdy, jste-li prázdní, dosáhnete klidu a vyrovnanosti.
Když vás strážce pokladu vyzdvihne, abyste vyvážili jeho zlato a stříbro, pak bude vaše radost, nebo váš žal, stoupat, nebo klesat.

Jarek Nohavica


NA VIRTUALLY!



Vítej příteli na internetu
V zemi blogů diskusí a četů
Na tribuně nejchytřejších hlav
Zmáčkni enter a dobře se bav
Mudrlantů je tu stejně jako volů
Všichni sedí u jednoho stolu
Tváře zakrývá jim jejich nick
Každý druhý darebák a podvodník

Zblízka i zdáli
Na Virtually

Jsou tu úředníci jen v pracovní době
Kluci co si to dělají sami sobě
Zákulisní znalci velkých kauz
Prý sem chodí i prezident Klaus
Slečna co má slovník jako bordeldáma
Malý černý vzadu který plive jako lama
Pan inženýr ba i místní drbna
Jeden z Velkých Popovic a druhý z Vrbna

Zblízka i zdáli
Na Virtually

Někdo zpívá jiný jenom štěká
Někdo chce být první a tak o půlnoci čeká
K někomu vedou všechny nitky světa
Někdo neví jak vypadá česká věta
Tenhle snědl hovno Šalamouna
Ten je majitel zlatého rouna
Každý má tu svou za jedinou
Jsme tu prostě jednou velkou rodinou

Zblízka i zdáli
Na Virtually

Války se tu vedou v různé masce
Tuneláři proti pravdělásce
Oranžoví proti modrým ptákům
Bolševici proti estébákům
Když tě něco tlačí prostě si tu ulev
I když jsi jen osel řekni Su lev
Vyceň chrup a vzhůru do boje
Na četech jak v životě to je

Zblízka i zdáli
Na Virtually

Ano.

Blues Nuselskýho mostu
Jiří Žáček

Zas někdo skočil z mostu hrůzy dolů.
Už dohrál svoje Vadí-nevadí.
Prý to byl cvok a mistr karambolů,
letos už sedmý v pořadí.

Možná si spočet, co mu život dluží,
a že s ním příště zase vyjebe.
Kdo by chtěl padat hubou do kaluží,
když může letět do nebe?

Kdo nemá křídla, rozbije se o zem,
jen střepy z brejlí v písku zachřestí.
A koho vezou funebráckým vozem,
už nemá nárok na štěstí.

Není to divný, co se dneska děje –
těch nočních můr a magořin a hrůz?
Odkud se bere tolik beznaděje,
že by z ní byly miliony blues?

Když jdete s dětma obdivovat Prahu
a všude kolem samej boss,
dávejte bacha. Z mostu sebevrahů
startuje další Ikaros.

Milá debata.
Ptát se možná není tak těžké.
Zeptám se (když mám odvahu a připravenou formulaci), co je mi nejasné. Zeptám se toho, koho si sám zvolím k odpovědi. Vybírám, volím si cestu.
Je dobré se ptát sám sebe a důležité, vědět si i odpovědět. Protože to je znamením, že jsem danému problému porozuměl. To je hodně obtížné. Ten „jiný“ nepřemýšlel mojí hlavou, nečetl v mých myšlenkách, nemůže je znát a dá odpověď opět jen svým rozumem.
Svým úhlem pohledu.
Velkým uměním je odpovídat. Chce to velkou toleranci k tomu, kdo se táže. Trpělivost, pochopení a empatii k tomu, kdo se ptá. Zvážení úrovně odpovědi, styl, formulace – aby druhý co nejlépe pochopil. Mír přítomného okamžiku. Zákon pedagoga.
Můj úhel pohledu.
Hezký den!

Zuz, jste moudřejší víc než tušíte. Pravdu máte vždycky, když jí chcete mít. Jinýmy slovy pravdu má každý, především tu svou (to je jaksi moje zjištění).
S tou komunikací je to holý fakt, a problém většiny lidí (mě nevyjmaje). Víte, přišel jsem také na jednu zvláštní věc, nejtěžší v komunikaci je umění ptát se. Měl jsem to štěstí na člověka, který mi nikdy nic sám neřekl, ale vždy mi velmi trpělivě odpovídal na otázky, které se v různých formách také opakovaly. Tímto jsem se v podstatě naučil ptát v případech, kdy jsem nebyl spokojený s odpovědí na svou otázku (to jen tak pro vysvětlení). Odkaz na mou diskusi sem už napsala Revelacao, a tímto ji velice děkuji.
Zuz, jste opravdu velmi milý člověk a děkuji Vám za Váš příspěvek.

Mějte pohodové dny

Ahoj lidičky a hlavně zuz, čtu si tady a přemýšlím, jak reagovat a přišla jsem na to, že takto. Mám tady na stole položenou knížku (nakonec se to tady jmenuje literární koutek) a knížka se mi otevřela na této straně a já přispěji k debatě tímto opsaným výrokem :

,,Napřed musíte tančit, v tanci z vás spadne skořápka. Napřed musíte křičet
radostí a zpívat, abyste obživli. Napřed se musíte očistit, abyste zahodili všechno, co jste potlačovali, a abyste očistili své tělo od jedů, a očistili také svou psychiku od potlačených traumat a ran. Když se to stane, budete se moci milovat, ..."
....pápá a dobrou noc a krásné snění přeje Šorotka Dorotka

http://www.dedekkorenar.cz/diskuze/tema/273.html

To je ten odkaz. Hezký den všem!

Počúvajte, ja tú vašu rubriku nemôžem nikde nájsť . A priznávam bez mučenia, že si domýšľam až nezdravo čokoľvek z čohokoľvek, ale pracujem na sebe . Ale tiež ma vytáča , ak si zasa niekto domýšľa niečo z mojich slov, čo tak nie je mienené...Tak som si teda uvedomila, že chyba je v komunikácii - teda jej nezvládnutí. Tak som si požičala knihu o komunikácii, ale nechce sa mi ju čítať, lebo má pravdu, ktorú sa mi nechce vedieť a následne uvádzať do života, lebo keď ju neviem, môžem si myslieť, že pravdu mám ja a nie moja mama, a ja si veľmi rada myslím, že pravdu mám ja. Asi najhoršia chyba v komunikácii (to mám z knihy túto múdrosť, áno?) je, keď sa komunikácia ukončí. Tým sa vlastne ukončí i vzťah a šanca sa navzájom obohatiť. Upozorňujem ešte raz, že sa nerobím múdra, iba hovorím o knihe . Odporúčajú tam ak Vás naštve niekoho výrok, nereagovať na svoj pocit, ktorý výrok vyvolal, ale overiť si u partnera ako to vlastne myslel. Resp. Položiť otázku: Myslel si to tak , že....ako to vnímam ja? a to bez nejakých negatívnych prejavov emócií. a reagovať až potom na vysvetlenie...mno... taxom poučovala, ale to NIE JA!!! TO KNIHA!!! Zuz

Pak je všechno v nejlepším pořádku.

Mimochodem, přestaňte si cokoli domýšlet z mých příspěvků. Ptal jsem se zdali má někdo zájem o zveřejnění mé VLASTNÍ úvahy. Nikde jsem nepsal nic o žádném strachu! Nemám nejmenší potřebu komukoli cokoli dokazovat. Nabídka byla a už není.

Neskákejte z okna, poslouchejte svoji intuici, učte se, rozvádějte se a žijte se ctí tak jak je Vám libo. Je to Váš život.

Já děkuji Vám

Heřmánková vílo,
díky za krásná moudrá slova. „Skok z okna“ je pouze odchod z nevyřešené situace. A tato situace se bude dál řešit v jiném životě. Být sám sebou je (mimo jiné) také převzetí veškeré odpovědnosti za své konání. Včetně úcty k vlastnímu životu. Vaši tři princové mají skvělou mámu.

Proto, abych byla sama sebou, nepotřebuji skákat z okna. To je extrém.
Proto, abych byla sama sebou, poslouchám a učím se poslouchat svoji intuici.
Proto, abych mohla být sama sebou, jsem se rozvedla. A můžu Vám tady klidně napsat, že to pro mě bylo riskantnější než skočit z okna. Kdybych skočila, bylo by to definitivní - jednoduší možná? Ale teď musím žít dál a žít se ctí i kdyby jenom pro své tři syny ...

Strach mám již zpracovaný a věřte že to není strach, co by brzdilo mé rozhodování. Zajímalo by mě, když tady citujete Osha, zdali rozumíte té myšlence, kterou v tom citátu vyjádřil. Začnete skákat z oken, jen pro nebezpečnost žití? O tom to není

Váš příspěvěk mi velmi pomohl v rozhodování a velice Vám za něj děkuji.

Mějte pohodové dny

“Buď sám sebou, jen sám sebou, prostě sám sebou. A pamatuj, jak moc riskuješ, když vyjadřuješ, že jsi prostě sám sebou. Nepatříš do žádného stáda, do žádného davu. Čím nebezpečněji žiješ, tím více žiješ. V jednom okamžiku lze zažít celou věčnost, když jsi připraven žít naplno a riskovat vše a všechno.”
Osho

Čeho se bojíte? Že Vás ukamenujou, ukřižují, budou vláčet za vozem?

Trošku bych měl asi upřesnit co jsem tím myslel. Ten obsáhlejší článek jsem chtěl umístit do rubriky, kterou jsem pro tyto účely založil zde na webu dědka kořenáře, tj "Následuje text fragmentu normální úvahy nenormálního bezvěrce, omezené bezvěrcovou česko-jazykovědní znalostí."
Sami už jste si mohli přečíst některé mé interpretace úvah, které asi "čeří vody". Nechci nic měnit na stylu, kterým píšu, právě pro jeho osobitost. Jednak by tím na kvalitě utrpěla vepsaná myšlenka a také by to prostě nebylo "šmrncovní".
Mnohým z Vás možná dělá trošku problém tyto úvahy vstřebat (alespoň podle reakcí), proto zvažuji jestli má vůbec význam, abych to co mám rozepsané zveřejnil. Jistě to není pro každého a je to jen nabídka jiného úhlu pohledu (toho mého). Máte-li tedy zájem, napište. Usoudím-li, že má smysl zveřejnění zde (a možná by bylo dobré i povolení dědka kořenáře) tak po dopsání to sem pověsím. V případě pouze ojedinělého zájmu, jsem ochoten poslat článek i jednotlivcům.

Mějte pohodové dny

Patriciusi,ničeho se neobávejte...od toho tady ta rubrika je a nebojte se žádné konkurence.... u mně jsou to spíš citáty,fejetony,aforismy a všelijaké zajímavosti,které různě sbírám.....Já skládat básně neumím,jen opisuji.....tak do toho,jak říká Zuz,chce to průvan
Tady se netolerují pouze vulgárnosti a jedovatosti,krásné tvorbě jsou tu dvéře otevřené...

Chci vědět, jaké to je, když spím....hmmmmm...
škoda by bolo uvrhnúť do zabudnutia čosi, kvôli čomu táto rubrika bola založená. Keby ste sa predsa tak rozhodli, napríklad z dôvodu nekonkurovania, ja by som si to teda aj tak rada prečítala, ak by bolo možné.... hoci aj na neutrálnej pôde niekde inde. ale nemyslím, že by to tu mohlo niekomu prekážať. pripravovali ste sa na to tak dlho a teraz to necháte tak? ja sa teším, že ste späť a trochu tu urobíte prievan, tak ma nesklamte !

Chci vědět, jaké to je, když spím....hmmmmm...
škoda by bolo uvrhnúť do zabudnutia čosi, kvôli čomu táto rubrika bola založená. Keby ste sa predsa tak rozhodli, napríklad z dôvodu nekonkurovania, ja by som si to teda aj tak rada prečítala, ak by bolo možné.... hoci aj na neutrálnej pôde niekde inde. ale nemyslím, že by to tu mohlo niekomu prekážať. pripravovali ste sa na to tak dlho a teraz to necháte tak? ja sa teším, že ste späť a trochu tu urobíte prievan, tak ma nesklamte !

Něco ze šuplíku...


NEVĚDOMOST


Bože, jak jsi krásná, Královno.
Kým bych jen byl, bez Tebe.

Tvé něžné obětí, to bezpečí...
Hýčkáš, chlácholíš a uspáváš...
...tou melodií Sirén.

Nechci ještě spát!
Chci vědět...
...jaké to je...
...když spím.


Slunce už zapadá...
...jen tiše vstřebávám...


Je zima, nic nevidím...
Kde jsi? Královno?
Bojím se!
Neslyším Tě zpívat...
Tak kde jsi… TY PRORADNÁ LHÁŘKO!
Strachem šílím!!!

Jsem sám...
sám... se svým šílenstvím...
Klopýtám dál...
dál... tím mrazivým tichem...

Tlačím to své šílenství a padám...
Už nevnímám...
nevnímám... nic...
...umírám...

Svítá...

Jsi zase tady...
Jsi jiná… a přeci tak stejná...

Bože!
Jak jsi krásná!
Královno!



Kým bych jen byl... bez Tebe...

Zuz, jsem v pořádku, jen jsem poslední dobou hodně přemšlel a rozepsal trošku obsáhlejší článek, původně s úmyslem zveřjnění zde v rubrice, kterou jsem si tu založil pro své úvahy. Jen nějak zatím nevím jestli má smysl jej zveřejňovat coby rádoby konkurenční článek. Ještě to promyslím a pouvažuji, případně dopíšu a zveřejním, nebo smažu k věčnému zapomění

Velmi děkuji za starost a také si toho velice vážím. Také děkuji za kladnou kritiku mé tvorby a moc se těším na tu Vaši. Slovenština je opravdu velmi krásný jazyk a jak jsem Vám již jednou psal, ve Vašem podání vlastní tvorby je opravdovým skvostem. Jako závdavek přidám něco ze šuplíku

Ještě jednou mockrát děkuji a přeji pohodové dny, plné tvorby

Patricius- konečne ste tu! Už som myslela, že sa vám niečo stalo... a krásna báseň...

MLČÍM



za hluku peřejí řeky

života

trhám svoje kusy

já

vím snad neslyšíš

ticho

překřičet se snažíš

marně

proti proudu plout

musíš

zbavit se pout



tak mlčím posvátné ticho

Nejsem profík, jenom si už od mala zpívám se všemi a se vším.
Zuzana Navarová byla úžasná !!!
Takže zpívej a užívej si to pápá ŠD

Opravdu krásný text,mám ráda Nezmary.
...nedávno byli u nás Neřež,...znáš Šorotko,né? Zpívávala s nima Zuzana Navarová...taky fajn kapela,já tuhle muziku můžu od rána do večera...
Beru si k srdíčku,abych byla blíž.....a hulákám,jak to jde a kde to jde...to víš,profík jako Ty nejsem,ale snahu mám,tojo....

To bol nadherny text..vdaka

Čtu si na těchto stránkách a téma setkání ve mě vyvolalo vzpomínku na koncert Nezmarů někdy na jaře u nás v divadle. Koncert úžasný, po skončení jsme zakoupili intuitivně nové CD a mě oslovily a překvapily texty některých písniček (pár jsme se jich i naučili). CD se jmenuje ,,Kdo si zpívá, má do ráje blíž", doporučuji.
Text jedné písničky na ukázku (lépe s hudbou,..) :

Jednou se potkají ti co se potkat mají
A vůbec netuší že dávno už se znají
Jenom ti nedočkaví všechno chtějí hned
Jiní si počkají i sto světelných let

To věčné míjení-se možná má svůj řád
A neznám nikoho kdo nechtěl by ho znát
Tím ale byli bychom ve všem si moc jistí
Stačí že v listopadu opadává listí

Na jaře chystají se zpátky tažní ptáci
Když s prvním sluncem sněhuláci tvary ztrácí
Na hezkejch holkách chlapi nechávají oči
A lže kdo říká že se nikdy neotočil

Jen letní obloha má svou kouzelnou moc
Pro ty co ráno dávají si dobrou noc
Odpouští všem co hvězdy sčítat chtěli
Že s prvním polibkem úplně zapomněli

Až bílé vločky spojí se a neroztají
Potom se setkají ti co se setkat mají
Na dráze osudů jim kdosi cestu sved
Počkali na sebe i sto světelných let

Určitě se setkáme....pápá Šorotka Dorotka

Moc se těším, až se jednou setkáme.

....jéje,takhle dyby nám zavoněl Heřmánek v Dubové,co říkáte....to by bylo,co?

Jste úžasné. A děkuji, vašimi záchrannými kruhy nepohrdnu děkuji.

Tak jsme se Helenko v literárním koutku pěkně „rozťáply“.
Nu ... (uvažující posunek hlavou) je to také literatura.
(A ještě jeden – delší posunek hlavou do mírného úklonu)
Až Heřmánková víla procitne a začne vnímat své obrovské dary, které má v sobě, čím vším disponuje a jakou krásnou cestu už ušla – co už sama dokázala uskutečnit, zrodila život... pocítí bezmezný obdiv vůči sobě, a Lásce kterou má uvnitř pěkně schovanou.
Pak její srdíčko ucítí a prožije i naši lásku, která se tady tetelí a uculuje fšude.
I bytost obklopena horami Lásky, nemusí ji vnímat a být smutná, že ji nemá.
Když se člověk „najde“ uvnitř, je šťastný a „sedí“ dobře na své židli. Ten člověk pak nemá potřebu být okolím ujišťován, že má Lásku. On ji má.
Takže, Popelko, hups na ples!
(Pátravý posunek hlavou směr kuchyň)
Opět udeřil hlad a bylo by dobré s tím něco udělat ... Ne NĚCO!
NAKRMIT!

Teda Lidunko...... to z Vás doslova vykvetlo,to je krása...
...a ještě zakončené mými dvěma oblíbenci....
...Heřmánku a Vy si už nedělejte starosti,dyk máte přeci nás tady,co Vás máme rádi,víte dobře,že si tady vyléváme svá srdíčka a nekoukáme zrovna kam to vlítlo,hlavně,že je to venku a nedělá to uvnitř nějaké brigule....
....je fakt,že se ale najdou lidičky,co to vrhnou hlava nehlava,ale to víte,to jsou ti,co neumějí udržet své emoce na uzdě a furt se to učí...
Hurá...u nás vykuklo sluníčko,žeby léto?

Heřmánková kytičko
Napsala jste to tam, jak bylo třeba a ve správný čas – jak píšete. Všechno se děje jak má i v ty správné doby.
Čteme si tady navzájem své řádky a hlavně (jak píše Majáček) – své „meziřádky“. Ty Vaše jsou tak krásně křehké. Už jsou růžové!
Tehdy dávnějc (ne moc) jsem celá bolavá, zoufalá, bezmocná a „milující“ - nechápala dobře slova šamanky:
„Vejděte všude se svou Láskou, je nádherná, rozsviťte celý sál! Celý prostor, celý vesmír. JÁ BYCH MILOVALA BEZ TRÁPENÍ“.
A odtančila s tajemným úsměvem, doslova v široké sukni, opět do sálu k účastníkům kurzu ...
Slova Majáčka by mne tehdy naprosto dorazila ...
„Vždyť já ho nechci vlastnit! Co to tady píše Chlap tomu nemůže přece rozumět co ženská cítí ... Přece já chci jen ABY TO VĚDĚL, ABY MNE VIDĚL, ABY VĚDĚL, že jsem to jááááááá a co pro něj DĚLÁM! A že jsem tady!
Ale chlap dobře cítí co je čisté ... nepodceňujme ho.
Věřte, že vždycky přijde unavený rád do tichého koutku – tam kde sedí ta laskavá, co miluje. Myslím, že nic nemůže muže tak utahat, jako velitelka - visící mu na krku „tak – a už jsi jenom můj“. Viděly jste někdy nadšeného a spokojeného otroka? Asi ne. A chcete takového vlastnit? ... Hmmmmm... Vzbouří se a odejde.
Láska nejsou emoce! Láska je Láska. Prosím, nejsem „Všeználek“.
Jsou to roky slz, mučících představ a sebelítostí – nic neobvyklého.
Dlouho mi trvalo než mi emoce přestaly balastit mozek a ničit nejdůležitější orgán – centrum lásky - srdíčko. Nu a ta „moje“ Láska trvá stále a děkuji Bohu, že mi ji dal. Je hodně neobvyklá a nádherně vzácná. Růžový, mechový, zářící diamant v srdci.
Ale ... přece každá Láska, kterou žena dá, je nádherná. Je moc důležitá pro muže, děti, zahrádku, lesní plody ... kohokoliv. Žena je Láska.
Pošlete Lásku kamkoliv myšlenkou, poselstvím, motýlkem. Přece jí máte tolik!
A ON – ať je kdekoliv na světě - ji cítí. Hory začne přenášet, skály lámat, domy stavět, růst až do nebes. Bude šťastný. A pak i Vy budete.
Opačný postup „až ON mne bude milovat tak JÁ to zvážím ...“ je nefunkční podle zákonů přírody... Ale je možné, že to někde i funguje – nevím.
Heřmánková vílo. Obejměte děti, roztančete se s nimi, rozsviťte krásné světlo Lásky v srdíčku a celý Váš domeček se rozvine jako růžička. Růžová pochodeň bude tak kouzelná a nádherná, že bude vidět daleko široko. Vyléčí nejen Vaše srdíčko, ale i mnohá další.
To se pak začnou dít věci! Budou růžové lesy, jezera, i Neptun se v moři zatetelí!
Máte svůj hrad a jste nádherná!
Tak a udeřil hlad a je nutno nakrmit kamaráda ... tělo.
Jak říkala moje profesorka klavíru:
„Bohužel musíme občas i jíst ...“
A jala se lžičkou pojídat ovesné vločky, nabobtnalé ve velké sklenici. Jen tak ... mezi Beethovenem a Chopinem ... Byla úžasná!

Na správném místě, ve správnou dobu, ve správný čas ... jak Vy to děláte? začnu na Vás věřit, že by i ve Vás

Ještě jednou děkuji za upozornění na detoxikaci. Děkuji a potvrzuji funguje, funguje i na neustále nafouklé břicho, prostě a jednoduše funguje.

A nyní děkuji za nakopnutí číslo dvě, co se týká vztahu, uvědomit si, co lze očekávat a raději méně... to je ono s čím já bojuju (no jasně sama se sebou, ale pořád jsem se nechápala )

Je to takové zmatené psaní, do literárního koutku to nepatří, co se dá dělat je to tu černé na bílém, omlouvám se všem, kterých se to dotklo, ale já to tak cítila a taky tak napsala.

Ta Depresia je velmi kvalitně depresivní, jako báseň výborná, ale ukazuje na spotřebitelský vztah k lásce depresisty. Ten vlastně byl příčinou vzniku. Láska je zdrojem radosti jen pokud není spotřebitelská, jinak trápí k uzoufání. Je tedy potřeba si uvědomit, co lze od daného vztahu očekávat a raději méně třebas na úrovni přátelství a to modifikovat podle potřeby.

Zuzi děkuji, děkuji za duševní potravu (s dovolením kopíruji a ukládám).
Pan profesor na oceňování nemovitostí - památek, říká, že čím je starší, tím je cennější ... a dodává, že si je vědom i své kmetské ceny

Zdravím kvitnúci Harmanček a prihodím pár svojich vykopávok...

~~~
Aj lepší spravia chybu
na veku nezáleží.
Lákadlá so mnou hýbu,
reklama v telke beží.

Hryziem si spodnú peru,
že ledva na to stačím,
pochopiť správnu mieru,
prenechať mladosť mladším.

Prepínam neúspešne,
tvrdím :"To nie som ja!"
Mám pokazený večne
ovládač svedomia.

~~~
Depresia

Som vinná.
Vinná zo života.
Som vinná z radosti.
Postŕham svoje kusy mäsa z ostnantého drôta.
Strážnych psov na nich pohostím.

A oblečiem si šedú uniformu,
na tvár nasadím črty strhané.
Nepreviním sa.
Zachovám normu.
Sľubujem, život sa už nestane.

Zahodím lásku do hrudného koša,
iba tam bude v bezpečí.
Srdce nech ju len bije, tak, že skoná.
Možno sa z teba vyliečim.

~~~

Je veľa hodín.
Naplnili byt a tečú z okien ako besné sliny.
Ťažké minúty mi kvapkajú z vlasov, až praská chodník v našej ulici.
Zdá sa, že pribúda času a ja pred ním utekám z mesta.
Veľmi veľa hodín.
Zaplavili už aj les a dediny.
Vrátiť sa nedá, niet už miesta.
Tak idem hľadať ešte prázdny vesmír.
A pevné múry,
čo zastavia hodiny.
~~~
...no tak som si dovolila trochu oprášiť svoje starožitnosti...

Zahrada

Píšu, píšu, píšu,
písmenkami o sebe křešu.
Větu po větě učešu.
K odstavci se protluču.

Mám radost ze svého bytí,
ne není to vlčí vytí.
Kůže hada mě nešatí.
Jen nad hlavou mi krouží netopýři ušatí.

V hlavě občas bzučí,
ale svět se dál točí,
Když se blíží úbočí,
posečkej a podívej se mi do očí.

Cesta do duše.
Ne ten pochod nezní suše.
Ponech na zdi pověšené kuše.
Nechtěj ji spatřit v karmínovém rouše.

Dobývání pevností,
zanechme těch krutostí.
Škoda zdravých kostí.
Stačí, moudří spáleniště přemostí.

Sednout si do zahrady.
Nejsou to žádné úklady.
Ale tvoje nádherné protiklady.
V dlaních máš ukryté poklady.

Majáčku, děkujem!

)))

Já bych slovo "Kéž" nahradil akčnější formou: "Udělám něco (volačo, alebo čo...) pro to, abych..."

A přidal bych pár dalších méně egoistických úkolů:
... si zasloužil být milován.
... byl moudrý a druhým prospěšný.
... přinášel radost a tvořivost.
... přinášel lidem naději a smysl jejich bytí.
... přinášel pocit jistoty a harmonie.
... pomáhal nalézat za formou obsah.
... pomáhal pochopit Proč?

Díky Zuzi, moc hezké a patří to sem zcela určitě
pápá Šorotka Dorotka

Nie som si celkom istá, či nasledujúci úryvok patrí do literárneho kútika. Posúďte sami...

~ KELTSKÉ POŽEHNÁNÍ PŘÁTELSTVÍ ~

Kéž jsi požehnán dobrými přáteli.
Kéž se naučíš být dobrým přítelem sobě samému.
Kéž se ti podaří dojít až na to místo ve své duši, kde přebývá hluboká láska, vroucnost, cit a odpuštění.
Kéž jsi tím proměněn.
Kéž projde proměnou veškerá tvá vnitřní negativita, odměřenost a chlad.
Kéž jsi obdařen vášnivým citem i vědomím spřízněnosti a sounáležitosti s druhými lidmi.
Kéž si svých přátel vážíš jako skutečného pokladu.
Kéž jsi k nim laskavý a kéž jsi vždy ochotný jim pomoci.
Kéž jsou ti tví přátelé zdrojem požehnání, pomáhají naplnit tvé možnosti a nalézáš v nich pravdu a světlo, které potřebuješ pro svou cestu.
Kéž nejsi nikdy sám.
Kéž se něžné pouto sounáležitosti mezi tebou a tvým anam cara nikdy nepřeruší.

(*anam cara- z keltštiny-priateľ duše)

Tak Zuz!!! A za trest trucovať do kúta (literárneho)!!!

Charles Simic
Nekonečno núl

Učiteľ mlčky vstáva pred triedou
bledých, rozochvených detí.
Tabuľa za ním ako čierna obloha,
vzdialená tisíc slnečných rokov od zeme.

Práve to ticho učiteľ zbožňuje,
príchuť nekonečna v ňom,
hviezdy ako stopy po zuboch na ceruzkách detí.
Počúvajte, hovorí s radosťou.


Kameň

Keby som mohol vstúpiť do kameňa,
tam by som sa našiel.
Nech na seba iní berú podobu holubice
alebo škrípania tigrích zubov.
Ja zostanem rád kameňom.

Kameň z odstupu vyzerá ako hádanka:
nikto ju nevie rozlúštiť.
A predsa vo vnútri musí byť ticho a chlad,
aj keď naň celou váhou doľahne kopyto dobytka,
aj keď ho dieťa hodí do rieky,
kameň to nevyvedie z miery
a zvoľna klesá ku dnu,
kam prichádzajú ryby, aby klopali a počúvali.

Videl som, ako vyletujú iskry,
keď sa trie kameň o kameň.
Takže vo vnútri zrejme nie je celkom tma,
možno tam svieti mesiac
odkiaľsi akoby spoza vrchu,
práve toľko svetla, aby mohli vzniknúť
podivné texty, hviezdne mapy
na vnútorných stenách.

...a predsa jeden Jan Skácel

Návštěvy

Zlé laně přicházejí na náš dvúr
přijdou a postojí a krásné hlavy skloní

Neznámý pach nahání jim hrúzu
chutnají strach jak bílý balvan soli

S TLUKOUCÍM SRDCEM DÝCHAJÍ NÁM DO SNA
STAHUJÍ Z NEBE HORKÉ SENO HVĚZD

A když zas odejdou pak nechávají v prachu
otisky ostrých tvrdých kopýtek

Stáda zlých laní chodí na náš dvúr
čekají celou noc odcházejí k ránu

.....a mám už harmančekový záhon...skromné, milé, jednoduché, príjemné zmyslom, tak veľmi veľmi potrebné v čajových zmesiach... <3

Jan Skácel ~ Sonet jako talisman ~

Aby tě před zlým chránil
(takový už je svět)
dávám ti amulet
a nos jej bez přestání

Je proti chvílím krutým
zahání z duše hlad
a toho kdo má rád
uchrání před uřknutím

Snad z nebe na zem spadlo
to vzácné zaklínadlo
Ve světle létavic

do stŕíbra jsem ho vyryl
SINE AMORE NIHIL
bez lásky není nic

Zopár milostných básní z pera slovenskej majsterky pera Maše Haľamovej....

~ V zakliatej hore ~

Šli sme raz s milým
cez veľkú horu
veselí.

Na vetvách stromov
snehoví škriatci
sedeli.

Smiala sa hora,
potriasla z hrivy snehu chlad.

Povedal milý
pod bielou jedľou, že má rád.

V tíšine nemej
lyža o kameň
zaklope.

Hej, mne je ľahko
za mojím milým
po stope.

~ Májová ~

Kostoly stavajú
zo skaly,
mramoru,
prepychu.

Okolo kostola
chodíme
s milým
potichu.

Chceme si
z bozkov
postaviť
kostol

a z lásky
oltár
mramorový.

~~~
Akou mierou bolesti
premeriam hluchý priestor,
čo ostal po tebe?
~~~

Nesměle (..tralala)

Koukám tady na to jako pulec.
Umím rýmovat? Nebo vůbec?

Inteligence houpacího koně,
su tu jak hovínko na betóně.

..poklona a pukrle
(věnováno všem, kteří se zasloužili o tutajtu nádheru) ..mává a odchází ukamenována potleskemP

Jan Skácel
~ Poděkování~

Poděkujme jak děti za jablko
za vše co bývalo a znovu kdysi bude
za to že věrná po dni přichází noc
za zarputilé ráno.

Poděkujme jak děti za jablko
za to, že příští dávno je už za námi
že nás měl čas jak rybář rybu v síti

Poděkujme jak děti za jablko
a bez výčitek bez pokorné pýchy
za radost, která pomohla nám
přebolet
za odevzdaný dar

Poděkujme jak děti za jablko


~~~

ať život sklání se či nesklání
dny lásky jsou jak sklepy ve stráni
lisovny s dubovými listy

a je to prosté jako zázrak
a jako věčnost ve chvíli
kdy zase znovu nebudeme
jako jsme předtím nebyli

~~~

~ Večer ~

Na nebi sbírá se vítr
zítřejší nachový vítr
a znova láska
znova, odedávna
zpovzdálí překáží smrti

~~~

....až raz
zhasne aj noc
odhodím všetky šaty
aby
sme
sa
stretli...

~ NOVÉ ŠATY~

v tom malom obchodíku v uličke pod bránkou
predavačka mala príliš namaľované oči
bola milá napriek dusnu a nízkej tržbe
nikdy by som si tam
nekúpila nové šaty
keby som neverila
že
sa
raz
stretneme

Hladíš mne svými dlaněmi,
náš obrys,
stíny na lůžku.

Tvá ústa ty má oněmí,
když svlékáš kradmo mou blůzku.

A srdce jde ti tepem vstříc,
jsme vlastní touhou zmámení.
Jen hvězdy,
my
i půlměsíc,
ty svědci božských znamení.

Můj dech s tvým v jednom duetu,
spojený vějíř
našich řas.
Ozvěna věčných sonetů,
to lepší co je uvnitř,
v nás.
¨
Tvá náruč jemně spoutává,
úsvit zas vítá nový den.
Dotek něhy tu zůstává,
když doznívá
společný sen.

Na polštář
dals mi růže květ,
miluješ mne,
ty máš mne rád.
Šeptáme si pár něžných vět,
já kněžna, ty můj majestát.

Jedna z kompozícií neapolských detí zozbieraných učiteľom Marcelom d´Ortom...

~~~KTORÉ JEŽIŠOVO PODOBENSTVO MÁŠ NAJRADŠEJ? ~~~

Najradšej mám koniec sveta, lebo ja sa nebojím, aj tak už budem mŕtvy jedno storočie.
Boh oddelí kozy od pastierov, jedných napravo, druhých naľavo a doprostred tých, ktorí pôjdu do Očistca.
Bude ich vyše tisíc miliárd, najviac Číňanov, ak rátame kozy, pastierov a kravy. Ale Boh bude mať tri brány. Prvú širokánsku - tá povedie do Pekla. Druhú stredne veľkú - tá povedie do Očistca. A tretiu uzulinkú - a tá povedie do Raja.
Potom Boh zvolá:
"Ticho tam vzadu!"
A všetkých rozdelí. jeden sem, druhý tam. akeď bude chcieť niekto fixľovať a prešmyknúť sa sem, a nie tam, Boha neogabe. Kozy budú mečať, že nespáchali nič zlé, ale budú klamať.Svet vybuchne, hviezdy sa zrútia, nebo roztrhne. Z nášho Arzana zostane iba hŕstka kamenia. Arzanský richtár a jeho námestník Kozipas pôjdu medzi kozy. Nastane náramný zmätok. Mars vybuchne, mŕtvi budú povstávať z hrobov, duše sa znova premenia na telá, richtár a jeho námestník pôjdu znova medzi kozy.
Dobrí sa budú potmehúdsky usmievať, zlí budú rumázgať a tí, čo pôjdu do Očistca, nebudú vedieť, čo si počať. Chvíľami sa budú usmievať, chvíľami plakať. Náš učiteľ hovorí, že sa budú smiať so slzami v očiach.
Deti v predpeklí sa zmenia na motýle, zlé na húsenice.
Dúfam, že sa z toho dostanem so zdravou kožou....

))

Jeden někde tvrdil, že čím jsi pln, tím přetékáš...

Tady vřele?

posilam vsem pres ten nejtenci igelit at z toho neco mame !!!

Když víra mě obejme

změním se v sokola
a vzlétnu

pak i křídla se rozplynou
v nekonečnu

klidu a míru a radosti

Ještě, že je po 22 hodině!

Tak si pripravte igelit! Pikantné úryvky z básní Ľubomíra Feldeka!

~~~
Prestieram lúku pod teba aspoň na tú chvíľu,
kým z lopatiek ti nezačnú rásť krídla.
~~~
"Ja ťa už vidím iba ústami!"
"A ty sa mi zas do sýtosti dovoľ najesť tvojich slín!"
~~~
"Si moja polovička aj keď mi ukazuješ chrbát?"
"Som, aj keď mi berieš nohy na plecia!"
~~~
Milujme sa zoči-voči,
nech ťa vidím v svojom oku,
ktoré vidím v tvojom oku.
~~~
Tvoje pohlavie je kvet,
ktorým teraz myslíš.
~~~

jedině I|
s igelitem!

...dvojtečka-pomlčka-hvězdička v číslicích a je to -

ale jinak mate pravdu, babi, jsem spis placha. a radsi to zakryju do versu, protoze, jak rika nas dedousek, "já nic, to básník...".

to je v tom schovane, kdo rozumi mel by poznat

a dekuji (toho smajlika co posila pusu neumim)

Teda to je krása Martečko,rozumím.....měla byste také uvést komu,nebo na čí počest jste tyto verše složila

Cesta

Co říci mám
já cestu už znám
ta vede až tam
kde stojí on sám

Stále se usmívá
strach, to on nemívá
jen hlavou pokývá
když na nás se zadívá

On ví, co jiní neznají
to co ví netají
kdo chtějí ho poznají
strach dál jít pak nemají

Svět zdá se být krásnější
a barvy jasnější
city jsou silnější
a život plnější

Sílu nám dal
závoj z očí sňal
matrici zformoval
cíl cestou se stal

Svou cenu už znám
křídla svá rozpínám
dolétnu až k vám
a tyto verše vám dám

Co říci mám
já cestu už znám
vede dál a dál
z místa kde stál.

dobrou noc

VŮNĚ

Za deště
za slunce,
v chladu
i horku
nese se

S husí kůží
pátráš a hledáš,
při štěstí
najde Tě

S podivem hledíš
na barvy duhy,
jen vnímáš
nehnutě

život...

...a proč se za tak krásné verše stydíte Martečko?
Teda stejně to obdivuji pokud to někdo neopisuje a jen ho to tak napadne a hodí to na papír
...to je velké umění,moc to obdivuji -

ON

Sedl si vedle me.
Nerekl ani slovo.
Jen tak sedel.
a dival se mi primo do oci.
Trasly se mi ruce.
Urcite by se mi trasl i hlas,
ale my jsme nemluvili.
Usmál se.
Ovinul mi ruku kolem ramen
a naklonil se bliz k memu obliceji.
Zavrela jsem oci.
Citila jsem jeho vuni.
Lehce zacal prejizdet nosem po me tvari.
Tep se mi zrychlil.
a bezdecne jsem otevrela usta.
Jeste chvilku bloudil kolem oci,
pak mi zlehka foukl do ucha.
a vesele se zasmal.
Nachvili zvaznel.
Jako by se nad necim zamyslel.
Pak odvratil zrak
a zahledel se kamsi daleko.

Jan Skácel

~ PÍSEŇ O NEJBLIŽŠÍ VINĚ ~

Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil

A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál

A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože muj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil: kamenuj

A držel ale neudržel
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál

Šípková Růženka nerozumí tomu,
proč znelíbily se růže a komu?
Neví, jak píchnutí trnu bolí,
nezná cenu za vysvobození.

Růže, jak čarovný květ,
voní, až zatočí se s Tebou celý svět.
Láká svojí stepilostí, svojí krásou,
přivoň, dotkni se a zaplať krví svou.

Kolik lidí chová se jak růže?
Přivábí Tě a pak bodají do Tvé kůže.
Co s takovým květem?
Lítost stranou, pomůže jen rána mečem.

Šípková Růženka spí.
Malá ranka na prstě krvácí.
Keř šípkový hradbu z trnů staví.
Jak v pohádkách se vypráví.

Nebojím se o Růženku do šípku zakletou,
i když kletbou staletou.
Láska, byť lidský přívlastek má,
nezdráhá se plnou nůši kouzel dát.

Joj a já jsem bez duše,nic zlého netuše...

Ale máme... Adresát se ozval rychleji než vy...
))))))))))

....CO TO ? Jaká černá lilie ? To jsou kosatce,řimbaba a meduňka,lilie ještě nekvetou a černou bohužel,nebo bohudík nemám

Když zapomněl moudrost kvůli jídlu, je sklerotický!
Co vy máte společného s černou lilií?

....už není moudrý,ale sklerotický....?

Jak to proboha ví,co bude k jídlu

~ KDYŽ NOC SE K TOBĚ SKLÁNÍ~

Nemusíš dneska změnit svět
Pojď, projdeme se strání
A zaplavem si v moři hvězd
v lodičce z našich dlaní

Hladím tvou hlavu na klíně
Tiše ji kolébám
A zpívám ji o nevině
Být sám sebou a nebýt sám

Ach, miláčku, ach, miláčku
Budeme vděční za to,
Že co nám bylo nedáno
Nebude nikdy vzato

Poslouchej, ptáček svítání
už zpívá ve větvích
A den nám nese hrníčky
Tak napijem se z nich

Báseň má tu výhodu, že se za ní může schovat jinotaj, protože "já nic, to básník...".
Když se to správně narafičí jako v tomto případě, najde si jinotaj svého adresáta a odemkne mu na prchavý okamžik chvíle své srdce a nic zlého netuše je málem bez duše.
Potom aby přišel nějaký sklerotický stařec nad hrobem, nelpějící, empatický a virtuální, aby dal motýlovi znamení, že tam uvnitř není úplně sám a motýl upustí slzu po tvé tváři, po jejíž mokré cestě do duše přichází bezejmenný pocit naplněné vzájemnosti, a natáhne prchavý okamžik na zasněné blažené neznámo bez času a rozsvítí lampu v očích.

Mnoho z vás postupně zachytí, co jsem schoval za to, co jsem napsal, a vaše světla vhledu prozáří skrytá zákoutí své mysli a až se vyrovnají Slunci, naplní bytí smyslem bez ohledu na prostor, názor a čas.

Ano, je vás tu v každé chvíli několik, kteří pocítíte chvějivý pocit oslovení a nebudete si věřit, že jsem to napsal právě pro vás - každého jediného, každou jedinou. Jak je možné, že bych to mohl vědět...? Jak to proboha ví...? Až splynete s moudrostí, nebudete tomu věřit - budete to vědět.................................

... a nátěry událostí ztratí svoji zakrývací schopnost zbytečnosti.

Pro nesplynulé před splynováním a ty, které už to nebaví číst znovu - pěkná báseň, co?
Co bude k jídlu...? (ap.)
))

..zo strachu pred osamotenim,
..zo snahy uchopit si aspon kusok ponukaneho stastia..
..zo sttrachu, ze uz nic ine nepride..
..zo strachu,ze budeme raz nevyuzitu prilezitost lutovat..
..z omamenia prilezitosti,
..z omamenia z fyzickej blizkosti...

Podla mna cakat aktivne kym nevdychneme posledny dusok vzduchu...)

Jan Skácel
~VEČER~

Pěšiny vedou do polí
a končí
kde nic nebolí
a jabloně jsou plané

A měsíc
bílý srpek dne
vyžírá ticho z kamene
a říka neříkané

To je překrásné...

~ VZKAZ ~


Jsi všechno, co mi schází
a snad i něco víc,
vstupenka do nesnází
v té zemi bez hranic.

Jsi rosa, co se třpytí,
né,
jsi třpyt rosy té
anděly z přetržených hrází
na zemi vylité.

Projdu se tvojí tváří,
kytičku vrásek nasbírám,
popelem píšu na oblázky
vzkaz: Nejsi, nejsi sám!

A co jsem já?
Slova, jenž přicházejí,
protože nedokážou spát...
Co jsou ta slova?
Dlaně, jenž hladit chtějí
a hrát si
a tě hřát...!

... len nebo co?
))

Jsem něžný

jsem krutý

jsem život

Rudolf Jurolek (z knihy Život je možný)

~ ~ ~
Čo nás ctí
inak lumpov
a sebcov
nenapraviteľných,
čo nás čistí
a prepaľuje,
to sú chvíle,
keď nevidíme nič,
len nebo.

Dívám se jen tak po světě a ono se všude něco děje.

Všechno je jiné a všechno je stejné.

Jsem Slunce, jsem Čas, jsem Prostor, jsem Všechno i Nic.

Jsem Matrice bytí...

Prepáčte, ale zase ja. Nedá mi sa nepodeliť.
Tentokrát Judita Beláková.

~~~
Ak máš rád
začínanie odznova
poď so mnou

pozri
v údolí
ÚSVIT POHOL PERAMI
a o chvíľu
sa prebozkáva k ránu

~~~

PRE OTÁZKY
tu stúpam
nie pre odpovede

Vyhmatať
tajomstvá
ako pulz
a tichúčko
znieť s nimi

~~~

Aj najmenšia
z tých skál
tu bude dlhšie
ako ja
a vietor odveje
jej príbeh
do lúk a
DO OBLAKOV

~~~
- no uznajte, nepodelili by ste sa?

Věřím,
že každý máme někde tu svou souzenou polovičku …
Pokud nějakým řízením její výsostné místo
neobsadí jiný …
Z osamělosti,
Z netrpělivosti,
Ze strachu,
Ze soucitu,
Z obětování se,
V euforii,
Pro dobro všech,
Na radu rozumu,
či jiných moudrých rádců
A vůbec (sem dosaďte vše další …)

Čekat? Věřit? Aktivně? Pasivně? Jak dlouho ještě?
Hamletovská otázka.

Majáčku, máte naprostou pravdu a to je dobře …

Každý za řádky slov vidí jiné zrcadlo.
Naštěstí...

Nasmůlu...
;-(
Naštěstí...
))

So stúpajúcou teplotou prostredia sa zvyšuje aj hladina hormónov, niekedy až tak, že sa vyleje .... Posielam do rozpálených chvíľ pár horúcich hormonálnych veršov...

~ ~ ~
Nebola to až taká silná láska.
Nevidím žiadnu prenesenú horu.
Aj keď tam v diaľke čosi praská...
Mám smolu.
Len polámal sa kúsok oblohy.

Nesmej sa zo mňa, Bože,
že každá láska bolí.
Čo robiť s tými objatiami,
čo ani neboli?

Dovoľ, vykričím ti tie slová,
ktoré som chcela šepkať:
Páli ma jeho koža,
ďaleko, sama, hebká.

Minúta ticha - sotva dýcham.
Aj dym je krásny, ako hore stúpa.
Z ohňa, čo páli, čo nás skúša
dym stúpa - ako duša.

~ ~ ~
- hladina hormónov stále stúpa:

Koľko času mi treba
na popísanie teba
dvomi perami?

Je pre mňa ešte možná
prechádzka uličkami
čiarok na dlani?

Prečítam v tvojich očiach
čo z nás
by stálo za to zachrániť?

V ktorej z tých vrások
predo mnou skrývaš
svoj strach zo zlyhaní?

Dokedy sa smiem pýtať?
Je o nás
tá dráma, v ktorej nehrá nik?
~ ~ ~
- hladina hormónov je priam nebezpečne vysoká, preto prosím tých, ktorí nevedia plávať, aby si obliekli záchranné vesty. Ďakujem.

~ ~ ~
Daruj mi čosi
len pre ten záchvev.
Malíčky naše spojené.
Nakŕm hlad brušiek prstov.
Žijú. Aj keď sú studené.

Jediný pohľad, že všetko chýba,
postačí, kým čas uplynie.
Zaklínam v sebe vlhké a živé
to opustené mláďa tulenie.

Tak čo s tou láskou?
Už len dožiť.
Nestrácať na cene.
Po zvyšné roky vypúšťať zo žíl
spomienky spálené.

~ ~ ~
-týmto blahoželám všetkým, ktorí sa dočítali až sem a prajem príjemnú studenú sprchu....

))

ÚSMĚVNÁ

Po cestě spirály
sem a tam
však stále vzhůru
dál a dál
Kamená pustina
téměř bez života
s krvavou stopou
za zády
Zlomená víra
vykvetla ve skalách
Zastávka touhy
tam, ano tam
Průzračná, tichá
samota plesá
Jediný pohled
v odlesku
Krutost a laskavost
objímá v tanci
Klíííí klííííí
ozvěna hlásá
to orlí křídla
jsou domovem

Tak jako v pohádkách...


(Věnováno Dědkovi Kořenářovi)


Vážení přispěvatelé, velmi děkuji za krásné příspěvky.
Zuz, slovenština ve Vašem podání je opravdovým klenotem, velmi děkuji. Snad se přidají i čtenáři, prózou, poezií, rýmem či jakkoli jinak tvořivě. Moc všem děkuji.

Přeji nádherný den a úsměv na líci

....Téda to je nádhera Ivet díky

Vyjela jsem na procházku,
hledat krásu nebo lásku.
Náhle, snad se nepletu,
první kapka v úpletu.

Projela jsem kolem stromu,
byl už starý, vzhledem k tomu,
že stál křivý, bez listů,
věren tomuto místu.

Potkala jsem pírko ptačí,
kroužilo, což volnost značí,
natáhla jsem vzhůru dlaň,
ulétlo mi v širou pláň.

O kousek dál blízko skruže,
zavoněly mi vstříc růže.
Královnou jsou, řeknu vám,
květy jako drahokam.

Kapky deště zhoustly náhle,
křoví v cestě, zvuky táhlé.
Voda po tváři stéká,
přede mnou šumí řeka.

Do svetru mne vítr halí,
škoda, že už nejsme malí.
Kamínek do louže vlít´,
zkouším kapku uchopit.

A tak zmoklá na rozcestí,
držím v dlaních mokré štěstí,
krásná vlastním úsměvem,
citem, láskou a zpěvem.

Někdy třeba duha značí,
jak málo nám k štěstí stačí.
Není třeba slézat horu,
jen jdi přímo, až k obzoru.

Nech se omýt trochou vody
a dej snění víc svobody.
Pak jde všechno vážně snáz,
vždyť je kolem tolik krás.

Potkala jsem štěstí v dešti,
je kolem nás, v Praze, v Pešti.
Nemohu než složit dík,
příroda je kouzelník.

Já taky ...

Díky...

Hezký večer Patricie,
díky za něhu. Básně nejsou moje tvořivé teritorium ... občas píšu.


Chlapec
Opět byl jeden z mnoha soumraků. Procházela jsem se po kamenitém pobřeží a vnímala hlas moře. Je to moje oblíbená odpolední procházka. Vítr si lehce hrál s vodní hladinou a nikde nikdo. Všechno bylo klidné, krásně modře čisté a plné svěžesti.
Mám ráda moře. Zvlášť to podzimní. Jeho zadumanost a sílu. Jakoby ke mně v tuto roční dobu hovořilo víc než jindy. Fascinuje mne jeho hluboká moudrost, tajemství ukrytá kdesi na dně hlubin, tajemství mezi stíny příběhů vodního světa. Miluji moře, respektuji ho a netoužím je čímkoliv rušit. Ostatně tehdy už bylo pod ochranou přicházející zimy. Očima jsem kroužila po obzoru a cítila uvolněnou samotu. Promlouvala ke mně síla strmých, majestátných skal a dodávala pocit bezpečí.
Žila jsem ve zvláštní samotě. Kdysi jsem byla klavíristkou. Povídala jsem si s lidmi a obdivovala jejich životy, naplněné smyslem a radostí. Jak plynul čas, pociťovala jsem, že něco není v pořádku. Chybělo mi něco, ale nedovedla jsem to určit, ani pojmenovat. Možná to bylo tápání nad smyslem života. Kam jdu a proč. Hledala jsem něco, co by mi naplnilo duši. Dny byly dlouhé a noci ještě marnější. Nebylo mi „dvacet“, ale zase ne tolik, abych o životě mluvila v minulém čase. Někde jsem se dočetla, že život lze změnit úderem vteřiny, když se rozhodneme to udělat. Když to chceme udělat. Já jsem chtěla a začala hledat cestu.
Začala jsem potkávat nové, zajímavé lidi. Byli zvláštní. Vyprávěli o světě, který není vidět, ale cítíme ho srdcem a duší. Přemýšlela jsem co je to za svět? Proč oni ho cítí a já ne.
A zase se přihlásil známý smutek a nejistota.
„Až přijde čas, poznáš svůj svět …“ usmívali se s láskou. Deprimovalo mne to.
Nikdy jsem od nich neslyšela návod jak na to jít, co dělat… jak bych to mohla změnit!
„Co mám udělat, aby byla jako oni?“ - všechno se ve mně bouřilo. Moře omývalo skaliska a na rozdíl ode mne bylo tiché a laskavé. Náhle zazněl velmi konkrétní a rozhodný hlas.
„Proč jako oni? Ty jsi přece ty! Ne oni.“
Hlas byl tak zřetelný, že mne to naprosto vyrušilo z rozjímání. Připadalo mi to jako hra podvědomí. Kdo mi tady teď může hlasitě odpovídat na moje myšlenky? Rozhlédla jsem se. Nikdo tu nebyl. Podívala jsem se rozpačitě i nahoru. I andělé někdy mluví nahlas. Usmála jsem se svému nápadu a vykročila dál.
„Nevím koho hledáš nahoře, ale já jsem tady … dole.“
Zase jsem uslyšela ten hlas, ale teď už znatelně rozladěný. To už nebyl nějaký přelud. Za velkým kamenem opodál vyčuhovala poměrně hubená noha a rozkošnicky pohybovala všemi prsty. Pak se k ní přidala druhá a počet prstů vzrostl na deset. Obě se postupně líně zasunuly do ponožek a následně do bot. Pak se objevil. Pomalu vykoukla střapatá hlava se sebevědomýma očima a poněkud pobaveně sledovala můj údiv. Na rozdíl ode mne ani nevypadal překvapeně. V protisvětle zapadajícího slunce toho moc vidět nebylo, ale podle odhadu se mnou koketoval asi dvacetiletý chlapec. Naprosto nezvladatelné, střapaté vlasy a pod nimi zkoumavé zelené oči, až rentgenové. Bylo jasné, že ten kluk ví o čem mluví a také ví, komu to říká. Byl zvláštní. Nikdy jsem ho tady neviděla.
„Možná, že bych ti už teď mohl říct, co jsem jednou viděl, když jsem tady bloumal.“
Věta zazněla takovým tónem, jakoby by věděl, že chtít budu. Zářil bezprostřední drzostí, která byla tak kouzelně čistá, že jsem mlčky přikývla. Dlouze se na mne podíval a já se posadila opodál. Moře začalo podzimně chladit. Zdálo se, jako bych zahlédla kdesi v jeho pohledu, že by mi půjčil i deku, kdyby ji měl.
Objal pod bradou svoje dlouhé nohy. Ještě po mně mrknul, ale pod přivřenými víčky jsem už jeho pohled jen tušila.
„Když si chci něco mentálně představovat, jdu k moři. Mám to tady rád. Vím, že ty tady býváš taky. Někdy tě pozoruji.“
Zamumlal trochu rozpačitě a ještě se lépe uvelebil na kameni. Byl rád že není sám. Trochu se narovnal a začal mne provázet svým světem snů. Štěrbinami pod víčky sledoval svou kouzelnou vizi někde v dálce nad mořem a možná ještě dál.
„Mám rád krásné zámky s velkými sály a zrcadly.“
Začal povídat a přestal mne vnímat. Pozorovala jsem jeho upřímnou, uvolněnou tvář.
„A tak jsem konečně jednou před sebou uviděl ten svůj vysněný, krásně zdobený sál. Nepozoroval jsem detaily, vnímal jsem jen to, že sál byl velký, bílý a jasně osvětlený příjemným měkkým světlem. Jako když zatáhneš bílé, průsvitné záclony. Procházelo se v něm množství elegantních bytostí v bílých splývavých šatech. Nesledoval jsem o čem spolu mluví, jejich hlasy splývaly v jakousi harmonickou příjemnou směs zvuků. Sál byl téměř zaplněn.“
Ještě více přimhouřil oči a dech se mu prohloubil.
„Sestupoval jsem pomalu po širokém schodišti a váhavě si prohlížel laskavé, milé tváře. Byl jsem dojatý a trochu jsem se styděl. Bylo to tak zvláštní a nezvyklé. Všechny bytosti se ke mně začaly obracet. Když jsem byl asi v polovině cesty, uslyšel jsem hlas krásné paní, která stála poblíž.
„Už jsme se na tebe těšili, vítáme tě…“
Teď už byly všechny tváře obráceny ke mně a usmívaly se. Ještě nikdy jsem necítil kolem sebe tolik lásky a porozumění. A pak jsem najednou uslyšel větu, která mne překvapila.
„Co umíš? Co nás jdeš naučit …?“
Promlouval ke mně znovu známý hlas a lidé v bílém čekali na mou odpověď. Takovou otázku jsem slyšel poprvé. Cítil jsem kolem sebe nádherný, svobodný, obrovský prostor. Prostor, ticho, světlo a očekávání. Nepochyboval jsem, že už teď všichni milují to, co jsem prozatím uvnitř jen tušil. Nikdy jsem neměl odvahu ani příležitost říct to nahlas. Cítil jsem to! Těšili se na mne a byli rádi že mne vidí! Ani na okamžik jsem nezaváhal a nadechl se…..“
„Naučím vás hrát na klavír....“
Řekla jsem zřetelně a přerušila chlapcovo vyprávění. Viděla jsem před sebou jeho sál. Stála jsem za ním na schodišti. I on to viděl. Ukazoval mi cestu. Moje věta zazněla jako jasný fakt, který je vesmíru dávno znám. Vnímala jsem svůj vyrovnaný hlas a upřímnost své duše. Opatrně jsem se otočila na chlapce. Jeho víčka se dojetím chvěla. Celý se choulil. Pokračovala jsem dál.
„Pak jsi mne vzal s jistotou za ruku a sestoupili jsme spolu poslední úsek schodiště. Obklopilo nás harmonické společenství krásných bytostí. Stala jsem se kamínkem velké mozaiky lidských dovedností, kamínkem, bez něhož by byla mozaika neúplná.“
Uzavřela jsem chlapcovo vyprávění. Bylo ticho. Uviděla jsem šťastné, zírající oči. S obavou jsem se do nich podívala. Byly zkoumavé, klidné a laskavé. Jejich moudrost byla nedohledná.
„Jsem rád, že si s tebou mohu povídat.“ Odzbrojil mne najednou svým čistým úsměvem.
Netušila jsem tehdy, že se s ním budu setkávat často a za několik let se tento muž, stane mým chráněncem a ochráncem současně.
On to věděl už tehdy.

Objaviť brehy
nehy
Ochladiť čelo
dychom
Roztopiť staré
snehy
Sedieť vo vetre
ticho
Napiť sa svojich
vôní
Ukryť si jazvy
v dlaniach
Nechať len
nechať zvoniť
Nádeje
na svitaniach

(venované zakladateľovi Literárneho koutku)

VÍTR

Po krocích cestou necestou
potkávám krásu nebeskou

Ve víru víry s větrem o závod
tiše se ptám

jaké je moře?

Povídá, hladí,
však někdy se zlobí.

Kapičky v klasy poskládané
vypráví bez konce.

Vím aniž bych viděl

Takové je moře...


(Věnováno Revelacao)