O KOUZELNÉM NÁHRDELNÍKU

O KOUZELNÉM NÁHRDELNÍKU

Marta Kotrbáčková

Věnováno mojí dceři Elišce.

 

I.

V jednom dalekém království žili král s královnou. Vedlo se jim dobře, poddaní je měli rádi a jejich země jen vzkvétala. Jednoho dne se královně narodilo miminko děvčátko. Princezně dali jméno Eliška. Holčička byla krásná a hodná, všichni jí měli rádi, nejvíce však tatínek s maminkou.

Jak už to tak u princezen bývá, holčička dostala, na co si ukázala. Stačilo se jen smutně podívat, povzdychnout si a všechna její přání byla ihned splněna. To princeznu ale nebavilo a tak začala čím dál tím víc zlobit a z krásné a milé holčičky se postupně stala sice krásná, ale velmi zlá a krutá princezna, která trápila své rodiče spoustou příkazů a rozkazů. Dokonce i sloužící a poddaní se jí raději již z daleka vyhýbali. Báli se, že si na ně zase něco ošklivého vymyslí.

Jednou třeba svázala všechny komorné k sobě za jejich zástěrky a ony musely celý den chodit za sebou jako husy, než si toho všiml pan král a rozvázal je. Jindy zapřáhla ke kočáru místo koní královské kočí a nutila je, aby ji povozili po zámecké zahradě. Nebo zahradníkovi otrhala všechny růže a dala je koním do krmení.

Nejhorší věc, však provedla, když do země přijelo cizí poselstvo. Tajně se vloudila královskému alchymistovi do komnaty a překvapila pak delegaci petardami, které vybuchovaly při každém jejich kroku v trůnním sále. To se Eliška nasmála. V tu chvíli se na ní král s královnou opravdu rozhněvali. Ale ona si z jejich domlouvání nic nedělala a raději si šla do královské zahrady házet s míčem. Teprve teď viděli královští rodiče, jak velkou chybu ve své výchově udělali. Jak princeznu ale napravit? Král s královnou si nad tím lámali hlavy celý týden. Až je konečně napadlo jediné možné řešení. Musí navštívit svou sousedku, mocnou čarodějku a požádat jí o radu.

Příštího večera si královna oblékla nejstarší šaty, které měla. Přehodila přes sebe plášť s kapucí a vydala se tajnou chodbou, do černé tmy. Na cestu si svítila loučí a raději se moc nerozhlížela, protože pavučiny kolem ní jí naháněly velký strach. Chodba byla velmi dlouhá a vedla pod vesnicemi, poli a loukami, přímo do strašidelného černého lesa. V černém lese žila mocná čarodějka, která vláda všemu živému uvnitř. S králem měli tajnou dohodu, že nebudou do království svého souseda vstupovat, nebude-li to nezbytné. Dohodu oba přísně dodržovali.

Aby své poddané král udržel dál od začarovaného lesa, rozšířil zvěsti o tom, že v černém lese straší. Pokud se i přesto někdo k lesu přiblížil, uslyšel tajemné zvuky, které ho od vstupu dovnitř měly odradit. Pokud ho ani tyto zvuky neodradily, vstoupit dovnitř nebylo nic lehkého. Les byl olemován hustým porostem keřů rakytníku a šípkových růží a spletenými větvemi tajemných stromů, tyčících se do neuvěřitelné výšky. Jen pár dobrodruhů se dostalo za cenu mnohých škrábanců a ran až za tuto hradbu. Tam je ale nečekal žádný poklad, jak si mysleli. Čarodějka všechny proměnila v malé skřítky, kteří jí pak museli až do smrti pomáhat na jejím zámku. Přesto však nebyla čarodějka zlá a všem v jejím lese se žilo dobře a spokojeně.

Královna se cestou podzemím třásla zimou a strachem, jako malé děvčátko. Na konci chodby musela použít všechnu svou sílu, aby odtlačila těžké dveře. Vešla dovnitř a pak se lekla.

„Dobrý den královno!“ uslyšela mocný hlas čarodějky.

„Pojď dál a posaď se u mě,“ řekla čarodějka už vlídněji.

„Jistě tě nepřekvapí, že už na tebe čekám. Věděla jsem, že přijdeš a ráda ti pomohu. Vím, jak se s králem trápíte kvůli vaší dceři Elišce a přáli byste si, aby byla zase hodná a milá jako dřív. Budu však za tuto pomoc od tebe žádat odměnu. Sama si ji vyberu,“ řekla čarodějka a záhadně se usmála. „Souhlasíš-li, bude tvá prosba splněna dřív, než se vrátíš do zámku. Rozmysli si to však, vyřčené přání již nejde vzít zpět!“

Královna se posadila a dlouho přemýšlela. „Dobře tedy,“ řekla po chvíli, „přistupuji na tvou nabídku. Věřím ti, jinou možnost už ani nevidím,“ dodala smutně.

„Můžeš se vrátit, královno, tvé přání je splněno“, řekla čarodějka a otevřela královně dveře do tajné chodby.

Královna se s loučí v ruce vydala zpět. Nejdřív šla pomalu, pak běžela, jak byla zvědavá, co se doma na zámku stalo. Na konci za sebou zabouchla tajné dveře ve sklepě a běžela rovnou za panem králem a princeznou, aby viděla, zda se její přání splnilo. Moc moc si přála, aby princezna zas byla hodná a milá, jako když byla malá holčička. Rychlou chůzí vešla královna do trůnního sálu. Krále uviděla s rukama v dlaních, ale princezna nikde.

„Co se stalo můj královský muži?“ zeptala se.

Pan král se na ní smutně podíval. „Vím jen, co povídali dvořané. Nad zámek prý přiletěl obrovský černý mrak. Z něj vyšlehl blesk, jaký ještě nikdo nikdy neviděl. V tu chvíli naše princezna Eliška zmizela,“ řekl a otřel si slzy z očí. Královna pochopila, že si čarodějka jako odměnu vzala jejich dceru!

Královna krále vzala za ruku a sedla si na trůn vedle něj. „Nebuď smutný. Že půjdu čarodějku navštívit, jsme se rozhodli společně,“ řekla a pohladila ho. „Ona je sice mocná, ale není zlá. Věřím jí, určitě nám pomůže, princeznu napraví a potom se uvidí,“ řekla a smutně dodala: „I mně se bude stýskat.“

II.

V sousedním království se mladý princ Jan usmál na vycházející slunce, které ozářilo mořskou hladinu i zámek tyčící se nad útesy. Pak se potopil celý pod mořskou hladinu a společně s rybkami s duhovými šupinami si dával závody, kdo dřív obeplave útes. Rybičky vyhrávaly, ale přesto měl princ vždy obrovskou radost. Jen se mu nikdy nechtělo vracet se zpátky na zámek k jeho povinnostem. Jako princ a budoucí král musel dobře znát dvorní etiketu, počty, musel umět šermovat, jezdit na koni, tancovat, jednat s poselstvem, cizími králi i s poddanými. Ale on by nejraději celý den dováděl ve vodě. Protože své rodiče miloval, snažil se čas spravedlivě dělit mezi zábavu a povinnosti.

Dnes se mu zpátky do zámku vůbec nechtělo. Řekl si, že mu pan král malé zpoždění snad odpustí a rozběhl se zpátky do vln. A zase závodil se svými podmořskými kamarádkami a plaval pořád dál a dál. Když se pak ohlédl k zámku, viděl, že tentokrát doplaval dál než obvykle. Vtom ho jedna rybka kamarádka jemně zatahala za nohu, aby plaval a potopil se za ní. Princ se pořádně nadechl a vydal se do hlubin. Rybka mu ukázala jeskyni, kterou ještě nikdy neviděl, a která byla opravdu nádherná. Ale už mu pomalu začínal docházet vzduch a už už se musel vrátit. Vtom uviděl, jak se něco v písku stříbrně zalesklo.

Na samotném dně této záhadné jeskyně ležel krásný náhrdelník, který zářil tak mocně, až oči přecházely. Princ Jan náhrdelník rychle sebral a strčil do kapsy. Ani si ho nestihl pořádně prohlédnout, musel se ihned vrátit na hladinu a nadechnout se. Jen ještě stačil rychle poděkovat rybce a už plaval zpět do zámku. Tušil, že na něj jeho rodiče čekají. Rychle proběhl zadním vstupem, rovnou do své komnaty a převlékl se do suchých šatů. Pak běžel za panem králem a paní královnou. Na náhrdelník, schovaný v kapse mokrých šatů, v tu chvíli úplně zapomněl.

„Dobré ráno maminko, dobré ráno tatínku,“ pozdravil princ.

Král se na něj trochu zamračeně podíval, povzdechl si a odložil dopis, který držel v ruce.

„Co se stalo, otče?“ zeptal se princ. „Proč jsi tak zamračený? Špatné zprávy?“

„Můj synu“, řekl pan král, „píše mi náš soused, král Mojmír. Jeho drahá dcera Eliška se ztratila. Už dva roky ji neviděli. Víš, když jste byli malé děti, dohodli jsme se, že vás dva spolu oženíme a naše království se spojí.“

„Ale nemusíš mít strach synáčku,“ řekla královna „domluva byla taková, že kdyby se ti princezna nelíbila, nebo ty jí, nenutili bychom vás.“

„Dohodli jsme si datum, kdy se měl uspořádat ples, na kterém vás seznámíme,“ dodal král. „Ten ples měl být už příští týden. Král Mojmír píše, že nepřijedou.“

„Maminko, tatínku, cítím, že je mou povinností princezně Elišce pomoci,“ řekl princ. „Ještě dnes se vydám na cestu,“ dodal.

Král s královnou se na sebe podívali, a i když měli trochu o syna strach, byli pyšní, jak se krásně zachoval.

Princ Jan si ve své komnatě připravoval věci na cestu, vtom si vzpomněl na kouzelný náhrdelník, který našel v podmořské jeskyni. Prohledal kapsy mokrých šatů a náhrdelník vytáhl ven na světlo, aby si jej konečně prohlédl. Byl tvořen malými stříbrnými kuličkami, které připomínaly perly, ale byly mnohem krásnější. Náhrdelník neměl žádné zapínání. Jan přemýšlel, jak si ho navlékne na krk. A jak si tak náhrdelník prohlíží, najednou se sám rozpojil. Princ si všiml, že má každá kulička v místě spojení malé zlaté očko. Přemýšlel, k čemu asi slouží? Nic ho nenapadlo, a tak si náhrdelník dal kolem svého krku. Kuličky se samy zpět spojily a náhrdelník krásně držel.

Vtom se ozvalo slabé zaťukání na dveře. „Dále,“ řekl princ.

Do dveří vešla královna a ihned si všimla princova nového náhrdelníku. „Kde jsi ho našel?“ zeptala se. „Myslela jsem, že neexistuje“.

„V jeskyni, daleko v moři,“ odpověděl princ. „Ty o něm něco víš?“

„Ano, když jsem byla malá, vyprávěla mi babička o kouzelném náhrdelníku, který vyčaroval mocný a zlý čaroděj Krul. Měl mu pomoci ovládnout celý svět, ale nepovedl se mu, jak chtěl,“ usmála se královna.

„Jak to?“ zeptal se princ.

„Náhrdelník prý slouží jenom tomu, kdo má dobré srdce. Pokud je někdo zlý a krutý, spojí se sám v hroudu kuliček, kterou už nejde rozpojit. Proto se čaroděj rozzlobil a náhrdelník prý zahodil někam hluboko do moře. Daleko od všeho živého. Do té jeskyně ho asi zanesla nějaká ryba nebo jiný mořský tvor. A ty jsi ho našel. Jsem ráda, teď už o tebe nemusím mít strach. Náhrdelník tě bude na tvé cestě ochraňovat. Jdi a vrať se nám brzo,“ řekla královna a políbila prince Jana na rozloučenou.

III.

Ještě než princezna Eliška otevřela oči, křikla: „Komorné hned ke mně, pojďte mi pomoct s oblékáním,“ jak byla zvyklá. Ale tentokráte se nic nedělo. Tak to zkusila ještě jednou. Nakonec musela celá nazlobená otevřít oči. „Kde to jsem? To není moje komnata, ani má postel, ani mé šaty,“ divila se princezna. Místo jejích krásných šatů ležely vedle postele, staré, špinavé a vyspravované šaty. Takové by u nich na zámku nenosila, ani ta poslední služebná. Poprvé po moc dlouhé době dostala princezna strach.

Prohlížela si pokoj, ve kterém byla. Všude samý prach a pavučiny. Celý pokoj byl tmavý a jediným malým okénkem stěží dopadlo dovnitř pár slunečních paprsků přes husté větve vysokých stromů. Princezna si přitáhla pokrývku blíž k bradě a pozorovala dál tu tajemnou místnost. Nikde nebyl žádný obraz, záclona, ani stolek či židle, jak to na zámku obvykle bývá. Po chvilce se konečně odvážila vstát a zamířila ke dveřím, aby se podívala, zda jsou otevřené. Vzala za kliku a dveře se otevřely.

Uviděla dlouhé točité schody. „To tedy znamená, že musím být ve věži,“ řekla si a vydala se po schodech dolů. Schody ústily do obrovského sálu, který byl, stejně jako její komnata, plný pavučin a prachu. Pak zahlédla nějaký pohyb. Vtom uviděla malé skřítky, jak běhají místností sem a tam. Jeden nesl snídani, druhý nádobu s vodou, třetí koš plný čerstvých bylinek, další nějaké neznámé plody. Princezna jejich hemžení chvíli pozorovala a pak na ně zavolala: „Hej! Řekne mi někdo z vás, kde to jsem?“

Ale skřítci se ani nezastavili a pokračovali dál v nošení věcí.

„No tak něco vám říkám, posloucháte mě?“ křikla princezna a dupla nožkou. Ale ani teď se nic nestalo. „To snad není možné, copak vy mě neslyšíte?“ dodala rozzlobená princezna. V ten okamžik však ruch ustal a sál byl prázdný. A tak se princezna vydala prohledávat místnosti, do kterých skřítci věci nosili. Otevřela první dveře, které byly po ruce, a uviděla další velký sál, v němž byl dlouhý jídelní stůl. V jeho čele seděla tajemná žena s černými havraními vlasy a s pronikavým pohledem. Kolem ní po obou stranách sedělo asi třicet skřítků.

„Dobré ráno Eliško, již tu na tebe čekáme. Obsluž nás se snídaní, máme velký hlad. Jdi a rozlij nám čaj a rozdej koláčky,“ řekla čarodějka a nespustila z princezny oči.

„Já jsem princezna, ne služka! Vy vstaňte a obslužte vy mě! A vůbec, co tu dělám, jak to, že nejsem na svém zámku, co je to za kouzla?“ řekla a vzdorovitě se podívala na čarodějku.

Čarodějka znovu pohlédla na princeznu, dlouho nic neříkala, až bylo princezně z toho pohledu úzko. „Nechceš-li nám pomoci, jdi zpět do své komnaty a přemýšlej o svém chování a o svém životě. V karafě budeš mít čistou vodu na pití, víc nedostaneš. Budeš-li se chtít omluvit a pomoci nám, popros dveře a oni se otevřou,“ řekla Čarodějka a odvrátila svůj pohled, s ní i všichni skřítkové.

Princezna uraženě odešla. Až když byla zpět ve svém pokoji, napadlo ji: „Co budu čekat, otevřu si dveře a uteču, beztak jsou teď všichni na snídani.“ A snažila se dveře otevřít, ale už to nešlo. Rozzlobila se, sedla si na postel a přemýšlela, co bude dělat. Celý den strávila tím, že se zlobila. Nejdřív na své rodiče, že ji neochránili, pak na čarodějku, že ji sem zanesla a pak na všechny, na které si vzpomněla. Nakonec usnula, ani nevěděla jak.

Druhý den se probudila a zase se divila, kdeže to je. Pak si vzpomněla a znovu se začala zlobit. Ke konci dne už však měla obrovský hlad. Začala prohledávat komnatu, jestli by někde něco k jídlu nenašla. Nikde nic nebylo a tak musela jít opět hladová a unavená spát. Další den už se tolik nezlobila a konečně začala přemýšlet, jestli něco ona sama neudělala špatně. A v tom na její okénko přiletěl ptáček a donesl jí v zobáčku malé jablíčko a frrrrrr už byl pryč.

„Děkuju ptáčku!“ zvolala princezna. Jak to řekla, najednou jí došlo, že dlouho už za nic nikomu nepoděkovala, jaký krásný pocit to vlastně je. A začala se usmívat, snědla jablíčko a bylo jí tak lehce, že se roztančila a při tanci si najednou vzpomněla na písně, co jí zpívala maminka, když byla malá. A tak tančila, zpívala a byla moc šťastná. Dotančila až ke dveřím a zpívala: „Dveře, milé dveře, pusťte mě ven, prosím.“ A ony se otevřely, aby mohla projít ven. Dotančila až dolů, a pak rovnou do jídelního sálu.

Otevřela dveře a vše bylo jako před tím.

„Dobrý den!“ pozdravila. „Chtěla jsem se omluvit za své chování. Ráda Vám pomohu, vždyť jsem viděla, že skřítci už pomáhali snídani připravit,“ řekla a nalila všem čaj a rozdala koláčky.

„Posaď se také,“ řekla čarodějka, když princezna všechny obsloužila a ukázala princezně volnou židli vedle ní.

Princezna poděkovala a posadila se.

„Jistě bys ráda věděla, proč tu jsi, nemám pravdu?“ řekla čarodějka.

„Asi to tuším,“ řekla princezna. „Myslím si, že jsem tu, protože jsem moc zlobila tatínka a maminku. Ale teď to vím a moc mě to mrzí. Ráda bych se všem omluvila a slíbila, že už vždy budu hodná a spravedlivá. Nebudu nikoho trápit, ani nikomu ubližovat,“ odpověděla vážným hlasem princezna.

„To ráda slyším. Slíbila jsem královně, že jí pomůžu s tvým napravením, ale od tebe za to budu žádat pomoc tady u mě na zámku. Nebude to žádná těžká práce, budeš dělat to, co ostatní skřítci a zvířátka. Oni už ti poradí co a jak,“ řekla čarodějka a usmála se na princeznu.

Princezna dojedla, spolu s ostatními sklidila ze stolu a odnesla nádobí do kuchyně.

V kuchyni už jí skřítci přidělili mytí nádobí, a když měli vše hotové i uvařený oběd, vydali se ukázat Elišce zahrádku, kde čarodějka pěstovala svoje kouzelné a léčivé bylinky.

Eliška si nejvíc rozuměla s mladou skřítkovou slečnou, která se jmenovala Anička. Anička každý den Elišku učila rozpoznávat různé bylinky a kytičky. Vyprávěla jí, na co která působí a učila jí spoustu věcí, o kterých Eliška nikdy neslyšela, ale které jí velmi zajímaly.

Jednoho dne, když spolu opět děvčata seděla v zahradě, zeptala se zvědavě Eliška: „Aničko, jak si se sem k čarodějce dostala? Narodila ses tu?“

„Víš, Eliško,“ řekla Anička, „moje maminka a tatínek kdysi vypadali jako ty. Oni ale měli moc rádi dobrodružství, vždycky je lákal černý les a chtěli se podívat dovnitř. Jednoho dne se jim to podařilo. Čarodějka je hned, jen co se nohou dotkli jejího království, proměnila ve skřítky. Už tu museli zůstat. Já jsem se narodila tady a jiné místo ani neznám. Někdy by mě zajímalo, jak to vypadá venku, ve vesnici odkud pochází moji rodičové.“

„A proč vás vlastně čarodějka proměnila ve skřítky?“ ptala se dál princezna.

„No, to proto, abychom se už nemohli vrátit zpátky a povědět ostatním lidem, co jsme tu našli. Jako skřítci se neodvážíme začarovaný les opustit, aby se nás lidé nebáli, nebo nám nechtěli ublížit,“ řekla smutně Anička. „Ale my jsme tu všichni vlastně moc spokojení, takhle pěkně by se nám jinde nevedlo. Nikdy tu nemáme hlad, ani žízeň, čarodějka je na nás hodná a na každou nemoc má nějaké bylinky.“

„Myslíš, Aničko, že by se vůbec někdo ze skřítků chtěl vrátit zpátky?“ zeptala se princezna.

„Podle toho co vím, ani ne. Občas si každý sice vzpomene na místo, odkud přišel, ale nakonec jsme rádi, že jsme tady,“ řekla zamyšleně Anička.

„To byste ani nemuseli být takhle proměnění na skřítky, nemyslíš, Aničko?“ řekla Eliška. „Stejně byste nikam neodešli,“ dodala.

Anička pokývala malinkou hlavičkou. „Ráda bych byla taková jako ty, Eliško,“ řekla smutně, „ale teď už pojď, musíme pomoci mamince s večeří a pak s přípravou uzdravovacího lektvaru.“

Eliška byla u čarodějky velmi spokojená, ráda se učila a ráda pomáhala, jen se jí stýskalo po mamince a tatínkovi. A tak se odhodlávala zeptat čarodějky, jak dlouho bude ještě u ní muset být. Ráda by se už vrátila na zámek, i když věděla, že se jí pak bude stýskat po její kamarádce Aničce.

Jednoho dne u oběda se jí chtěla na vše zeptat. Ale ještě než otázku položila, řekla čarodějka: „Vím, na co se chceš zeptat, Eliško. Domů se můžeš vrátit, úkol už jsi splnila. Ukázala jsi, že máš dobré a laskavé srdce. Musíš však počkat, až se opět otevře tajná chodba, která vede do tvého království. A ta se otevírá jen jednou za rok.“

Eliška měla radost a řekla čarodějce: „Moc se mi u tebe líbí, jsem ráda, že jsem tu nalezla opravdovou přítelkyni, ale moc se mi stýská po rodičích a vím, že i jim je smutno.“

„Dobře Eliško, chodba se otevře už příští měsíc. Ale mám takový divný pocit, jako by se do té doby mělo něco strašného stát. Nemohu přijít na to, co by to mohlo být. Ani má kouzelná koule mi nic neukazuje, jsem z toho nešťastná,“ řekla smutně čarodějka.

Eliška dostala strach, ale jak se už těšila na své rodiče, na obavy brzy zapomněla. Celé dny při práci vyprávěla své kamarádce o zámku a o králi a královně. Tajně doufala, že ji bude moci její kamarádka někdy navštívit.

Eliška s Aničkou zrovna sbíraly květy krásně vonících levandulí. Vtom se u nich objevila čarodějka a roztřeseným hlasem vykřikla: „Eliško, honem se utíkej schovat do věže!“ Však ještě než to dořekla, objevila se před nimi strašlivá postava zlého čaroděje Krula.

Dlouhé černé rozcuchané vlasy, zlé zelené oči, špičatý, křivý nos a šklebící se ústa. Na koho se podíval, ten se roztřásl strachem a nemohl se ani hnout.

„Kdo se má schovat?“ řekl hlasem, který připomínal skřípot.

Čarodějka si stoupla před Elišku a řekla již pevnějším hlasem: „Co tu pohledáváš, Krule, tady je mé království, odejdi!“

„Měl jsem nějaké zařizování poblíž tvého zámku, sestřenko a tak jsem si řekl, že se na tebe zaletím podívat,“ řekl Krul a usmál se tak, že všem zamrazilo až u srdce. „Vypráví se o tobě, že už nejsi vůbec zlá a krutá, jak jsi byla dřív, tak tě jdu zkontrolovat,“ dodal a rozesmál se.

Eliška dostala velký strach.

„Co se děje v tomto království je jen moje věc, tady vládnu já a ty mi do toho nemůžeš mluvit, Krule! Žádám tě, abys odešel, nebo budu muset použít některé z mých kouzel a ty víš, že když jsem tady doma, jsou tu má kouzla silnější,“ řekla čarodějka rázně.

„Dobře, dobře už se nečerti, sestřenko, jen jsem tě chtěl pozlobit. A teď mi ukaž, koho to tu přede mnou schováváš,“ řekl čaroděj.

„Ne, do toho ti nic není!“ křikla čarodějka.

„Tak už dost sestřenko! Zatím jsem byl k tobě milý, ale už mi došla trpělivost! Možná jsou tvá kouzla silnější, ale jestli mě neposlechneš, povolám si na pomoc draka, který bydlí nedaleko a proti nám dvěma už těžko něco zmůžeš,“ řekl mocným hlasem Krul.

Čarodějka musela chtě nechtě ustoupit a princeznu Krulovi ukázat. Ten se na Elišku dlouze zadíval, až měla strach, že omdlí. Naštěstí jí ale čarodějka podpírala.

„Je opravdu krásná,“ řekl Krul a nejvlídnějším hlasem, jakým dovedl, dodal: „Staneš se mou ženou, odvedu si tě do svého království, Eliško!“

V tu chvíli se ale Eliška vzpamatovala, postavila se přímo před čaroděje a rozhodným hlasem pravila: „Nikdy! Nikdy nebudu tvou ženou!“

Krul se rozzuřil, až se obloha zatáhla černými mraky. Všude byla tma, do které zlověstně svítily jen jeho zelené oči. Začal krutými ústy mumlat kouzla a povolávat draka.

„Přestaň!“ křikla čarodějka. „Možná je tvůj drak silnější než já sama, ale podívej se kolem sebe, všichni budou bojovat na mé straně. Skřítci, lesní zvířátka, dokonce i ty vysoké mohutné stromy oživím a pak ti ani velký drak nepomůže!“

Čaroděj se ještě víc rozzuřil, až se všichni báli, že je na místě promění v žáby nebo můry, ale on se jen ošklivě rozchechtal a řekl: „Dobře, když tě nebudu mít za ženu já, Eliško, nebude tě mít za ženu nikdo z lidí! Ani se k nim už nikdy nevrátíš!“ zvolal. „A ty, sestřenko...! S tebou si to ještě někdy vyřídím!“

Než se čarodějka vzpamatovala, mávl Krul svou kouzelnou hůlkou a proměnil Elišku v malého skřítka, takového jako byla její kamarádka Anička. V ten okamžik čaroděj zmizel a s ním zmizela i špatná nálada a napětí. Černé mraky se protrhaly a znovu vysvitlo slunce.  Všichni si oddechli, ale pak si vzpomněli na Elišku. Ta se s pláčem rozeběhla k sobě do věže.

IV.

Zatím princ Jan dlouho putoval po světě. Nejprve bloudil jen tak nazdařbůh, až došel na křižovatku, ze které vedly tři cesty. Zastavil se a přemýšlel kudy dál. Pak ho napadlo sundat si z krku náhrdelník. Jak si ho tak prohlíží a hraje si s ním, v ruce mu kousek zůstal. Podíval se na něj a najednou se mu zdálo, jako by na něj malé zlaté očko mrklo. A on dostal nápad, ani nevěděl jak. Vzal ten kousek náhrdelníku a položil jej na kus kůry, plující v louži, na křižovatce před ním. A ke svému velkému překvapení se kuličky stočily a kouzelným očkem ukázaly na jednu z cest. Zaradoval se a uvědomil si, že už nikdy nemusí bloudit. Stačí miska vody a kousek kůry, nebo dřívko. Náhrdelník mu vždycky bezpečně ukáže, svým moudrým kouzelným očkem, cestu.

Bylo také zvláštní, že na své pouti ani nepociťoval únavu či hlad. Stačila mu trocha jídla, kterou dostal od dobrých lidí za pomoc na poli, na zahrádce nebo třeba v lese. Jednou večer, když usínal v měkké trávě na louce a prohlížel si oblohu plnou hvězd, si náhle uvědomil, že to bude asi zase kouzelný náhrdelník, který mu pomáhá překonávat také únavu a hlad. Spokojeně pak s úsměvem na rtech usnul.

Ráno se probudil opět plný síly, napil se vody ze studánky a posnídal čerstvé borůvky. Nakonec opět na kousek kůry položil několik kuliček, aby mu kouzelné očko ukázalo kudy jít. Potom šel celý den a celou noc, až nakonec došel k černému lesu, který byl olemován hustým porostem keřů a tajemných stromů. Přemýšlel, jak se přes tuto překážku dostane. Vtom se les sám rozestoupil a princ mohl vejít dovnitř tunelem z větví a listí. Jakmile byl uvnitř, větve se opět vrátily zpátky.

Princ se vydal dál, kam ho vedl náhrdelník. Došel až k velkému zámku, černému stejně, jako les okolo. Rozhlížel se, jestli někoho neuvidí a vtom blesk a hrom a před ním stojí čarodějka. Jan se hrozně lekl! Ale protože měl dobré vychování a byl statečný, pěkně pozdravil: „Dobrý den, čarodějko!“

„Dobrý den, princi Jane, vítám tě u nás na zámku,“ řekla mile a pozvala prince dál. „Vidím, že kouzelný náhrdelník čaroděje Krula tě přivedl až sem k nám,“ dodala.

„Ano, je to zvláštní, cítím, že jsem už u konce své cesty, ale princeznu Elišku nevidím,“ řekl smutně princ.

„Nebuď smutný princi, pojď se mnou do zámku, dáme si spolu snídani a přijdeš na jiné myšlenky,“ řekla čarodějka a vedla prince do jídelního sálu.

Princ se podivil, když kolem stolu uviděl spoustu milých skřítků a hned se začal vyptávat, co jsou zač.

„Najez se princi, na otázky bude ještě dost času později a s plnými ústy se nemluví!“ řekla mu čarodějka.

Tak se princ pustil do snídaně, ale koutkem oka pořád sledoval skřítky.

Po snídani řekla čarodějka: „Máme tu takový zvyk, princi Jane, kdo s námi posnídá, jde pomoci i s nádobím. Chceš-li tu s námi zůstat déle, budeš nám pomáhat i s ostatními věcmi, skřítci už ti ukážou co a jak.“

Princ Jan souhlasil a hned se dal do práce.

Odpoledne si princ při procházce v zahradě všiml dvou malých skřítků holčiček, jak si spolu povídají, smějí se a starají se při tom o bylinky. Řekl si, že se k nim přidá.

„Dobré odpoledne, mohu vám pomoci? Já se jmenuji Jan a jak vy?“ zeptal se.

„Já jsem Anička a tohle je Eliška.“

Princ si pomyslel: „To je zvláštní, skřítek se jmenuje stejně, jako princezna.“ Pak si začal s děvčaty povídat a den i práce jim pěkně ubíhala.

Protože na zahradě bylo nejvíc práce, rozhodl se princ Jan pomáhat každý den Aničce a Elišce. Bylo jim spolu moc dobře. Při práci si povídali a zpívali, aby jim šla lépe od ruky. A když měli vše hotovo, a nikdo se nedíval, tak si mezi květinkami i zatančili. Jan byl šťastný, jako doma u moře se svými rybkami. Zvláště skřítka Elišku si velmi oblíbil. Sedávali spolu na lavičce, pozorovali noční oblohu, povídali si, a když jim bylo chladno, tak se k sobě přitulili. Jen mu nikdy Eliška nechtěla říct nic o tom, jak se na zámek k čarodějce dostala a co dělala před tím, než sem přišla. Princ obdivoval, jak je pracovitá a co všechno takový malý skřítek umí a zastane.

Jednoho dne se princ vydal za čarodějkou a řekl jí: „Velice rád bych tu s vámi zůstal, ale slíbil jsem, že zachráním princeznu. Svůj slib musím dodržet,“ řekl. Pak se podíval na skřítka Elišku a dodal: „Tobě Eliško, slibuji, že se vrátím a ožením se s tebou. Je mi jedno, že jsi skřítek. Miluji Tě takovou, jaká jsi.“ A na důkaz své lásky jí políbil.

V tom se zvedl vítr, roztočil všechno spadané listí a kvítky. Les zašuměl a před princem, místo malého skřítka, stála princezna Eliška, krásná jako dřív.

Princ nevěřil svým očím, radostně vzal svou princeznu do náruče a znovu ji políbil. Pak před ní poklekl a požádal jí o ruku. Eliška souhlasila.

„Ještě, než mě princi odvedeš na svůj zámek a ukážeš mi své moře, o kterém jsi mi tak krásně vyprávěl, musím požádat čarodějku o velkou laskavost,“ řekla princezna a obrátila se na ní. „Jak jsem tě poznala, vím, že máš dobré srdce. Vědí to i všichni skřítci. Navrať jim proto jejich lidskou podobu. Myslím, že se mezi nimi nenajde ani jediný, který by tě chtěl navždy opustit. Jen se chtějí na dovolenou občas podívat domů za příbuznými, sousedy a kamarády. Navštívit oblíbená místa a zase se rádi vrátí. Je to tak?“ zeptala se princezna skřítků.

„Ano, ano!“ souhlasně přikyvovali skřítci.

Čarodějka se podívala na Elišku, pak se usmála na souhlas a zamumlala kouzlo.

V ten okamžik se všichni skřítci proměnili v lidské bytosti. Eliška běžela pozdravit svou kamarádku Aničku a pořádně si ji prohlédla.

Všichni děkovali Elišce i čarodějce, až jim samou radostí slzely oči.

„Jak se ale dostaneme ven z černého lesa?“ zeptala se princezna.

„Neboj se, Eliško, princův kouzelný náhrdelník vám cestu ukáže. Když budeš chtít navštívit svojí kamarádku Aničku, kouzelný náhrdelník si od prince půjčíš a rozdělíš ho na dva. Jeden necháš princovi a s druhým na ruce lesem opět projdeš,“ řekla čarodějka a dodala, „nezapomeneme na tebe, bude se nám stýskat, tak nás brzy přijď navštívit.“

Anička se rozplakala, Eliška jí proto ujistila, že brzy přijede a přinese jí krásné šaty, jako dárek.

Nakonec se ale musela Eliška se všemi rozloučit a vydat se s Janem na cestu.

Na princově zámku se konala slavná svatba, kde se Eliška konečně shledala i se svými rodiči. Jan ukázal Elišce své podmořské království, které si i ona velmi oblíbila.

Eliška pak často navštěvovala svou kamarádku Aničku a měla velkou radost, že i Anička si našla v království černého lesa ženicha. Nakonec se oběma kamarádkám narodilo miminko ve stejný den. Eliška s princem Janem měli dcerku Jolanku a Anička se svým mužem měli syna Marka. Obě děti si spolu často hrály.

A hodná čarodějka? Ta byla šťastná, že může občas pomoci s hlídáním. A protože bylo dětí v jejím království čím dál tím víc, stala se z ní nakonec stará moudrá učitelka. Když děti učila, všechny dávaly bedlivě pozor. Byly hodné, pilné a měly skoro samé jedničky.

Děti časem vyrostly a z některých se staly také moudré hodné čarodějky. A protože je jejich učitelka naučila všechna tajná kouzla, znaly i kouzlo, jak projít začarovaným lesem ven.

Možná už na vás některá z nich čeká ve škole. Ale to je tajemství, pssst. Až ji potkáte, tak ji určitě poznáte podle jejího kouzelného úsměvu. A když budete všechno dobře umět, tak vás ho nakonec také naučí. A potom? Potom budete i vy kouzelnými hodnými čarodějkami.

Přihlášení uživatele