Hloh: Starý strážce lidských srdcí

Hloh: Starý strážce lidských srdcí

Na jaře se zahalí do bílých květů, na podzim obsype větve červenými hložinkami. Po staletí chránil lidská obydlí před zlými silami, zdobil svatební slavnosti a stal se součástí mnoha evropských legend. Dnes si hlohu ceníme především jako tradiční léčivé rostliny spojované se srdcem a oběhovou soustavou. Co se ale za jeho pověstí skutečně skrývá?

Keř, který se jen tak nedá

Hloh obecný (Crataegus laevigata (Poir.) DC.) patří do čeledi růžovitých, stejně jako jabloně, hrušně nebo růže. Ve starších herbářích se můžeme setkat také s označením Crataegus oxyacantha.

V české přírodě vedle něj běžně roste hloh jednosemenný (Crataegus monogyna Jacq.). Jde o dva samostatné, blízce příbuzné druhy, které mají podobné tradiční bylinářské využití. Oba rostou na mezích, podél cest, na okrajích lesů i ve starých živých plotech. Vyhovují jim slunná místa a dobře snášejí i méně příznivé podmínky.

Hloh může mít podobu hustého keře i menšího stromu. Jeho větve jsou vyzbrojené pevnými trny a na jaře se pokrývají drobnými laločnatými listy. V květnu a červnu rozkvétá množstvím bílých, někdy lehce narůžovělých květů. Jejich vůně je výrazná a ne každému příjemná.

Na podzim květy vystřídají drobné červené plody zvané hložinky. Připomínají miniaturní jablíčka, mají moučnatou dužinu a uvnitř ukrývají tvrdé pecky. Jsou jedlé a v minulosti sloužily také jako potravina.

Jak oba druhy rozeznat? Hloh jednosemenný má zpravidla hlouběji vykrajované listy a v plodu jedinou pecku. Hloh obecný mívá listy mělčeji laločnaté a pecky obvykle dvě až tři. Oba druhy se však mohou přirozeně křížit, takže jejich rozlišení nemusí být vždy jednoduché.

Od svatebních věnců až k trnové koruně

Málokterá evropská dřevina je opředena tolika pověstmi jako hloh. V antických tradicích se objevoval jako symbol lásky, naděje a manželství. Jeho větvičky a květy se spojovaly se svatebními obřady a měly novomanželům přinášet štěstí.

Významné místo získal také v lidových tradicích Britských ostrovů. Kvetoucí hloh ohlašoval příchod teplejší části roku a byl spojován s májovými oslavami. Jeho květy představovaly plodnost a obnovu života.

Současně však vzbuzoval respekt. V irském a britském folkloru býval osaměle rostoucí hloh považován za strom víl. Lidé se jej zdráhali pokácet nebo poškodit, aby si nepřivolali neštěstí. Podle některých pověr nebylo radno nosit domů ani jeho rozkvetlé větve.

Tato pověra má zajímavou souvislost s vůní hlohových květů. Jejich charakteristické aroma vytvářejí mimo jiné sloučeniny, které se mohou vyskytovat také při rozkladu organických tkání. Není tedy vyloučeno, že právě nezvyklá vůně přispěla ke spojování hlohu se smrtí a neštěstím.

V křesťanských legendách se hloh objevuje v příběhu o Josefovi z Arimatie. Ten měl podle vyprávění po příchodu do anglického Glastonbury zarazit svou hůl do země. Hůl zakořenila a proměnila se v hloh, který údajně rozkvétal i v zimě. Glastonburský hloh se stal místním symbolem.

Jiná tradice spojuje hlohové větve s Kristovou trnovou korunou. Historické důkazy pro takové tvrzení nemáme, přesto tato představa výrazně ovlivnila symboliku rostliny.

Jak se hloh stal bylinou pro srdce

Hloh má v evropském bylinářství dlouhou historii, jeho dnešní pověst srdeční byliny je však poměrně mladá.

Starší herbáře popisovaly především využití jeho plodů. Anglický bylinář Nicholas Culpeper v 17. století zmiňoval hloh mimo jiné v souvislosti s močovými obtížemi. Výraznější zájem o jeho působení na srdce se rozvinul až v 19. století.

Tehdy se začaly objevovat zprávy o používání hlohových přípravků u pacientů se srdečními potížemi. Na přelomu 19. a 20. století už hloh pronikal do odborné literatury i do lékárenských přípravků.

Dnes se používají především jeho květy a listy, často sbírané společně. Zpracovávají se do čajových směsí, tinktur i standardizovaných extraktů. Právě standardizované extrakty se staly předmětem klinického výzkumu.

Co se ukrývá v květech a listech

Hloh obsahuje řadu biologicky aktivních látek. Největší pozornost se věnuje flavonoidům a oligomerním proantokyanidinům, tedy skupinám rostlinných polyfenolů.

Mezi významné flavonoidy patří hyperosid, rutin, vitexin s jeho deriváty a kvercetin. Dále jsou přítomny triterpenové kyseliny, například kyselina oleanolová a ursolová.

Kdy a jak hloh sbírat

Nejčastěji se sbírají květy spolu s mladými listy. Ideální dobou je květen až červen, kdy hloh začíná rozkvétat. Květy by měly být čerstvé, nepoškozené a bez hnědnoucích okvětních lístků.

Sbíráme za suchého počasí, nejlépe mimo frekventované silnice a chemicky ošetřované plochy. Květy a listy rozložíme do tenké vrstvy a sušíme ve stínu na dobře větraném místě. Při použití sušičky volíme šetrné sušení při nízké teplotě.

Na hložinky si počkáme do září nebo října. Zralé plody mají sytě červenou barvu a měkčí, moučnatou dužinu. Můžeme je usušit nebo zpracovat čerstvé. Při sběru se vyplatí pevné rukavice. Hlohové trny jsou tvrdé a dokážou způsobit nepříjemné poranění.

A nezapomínejme ani na obyvatele zahrad a krajiny. Hlohové květy poskytují potravu opylovačům a červené plody jsou důležitým zdrojem potravy pro ptáky. Proto bychom měli vždy část úrody ponechat na keři.

Hloh má v bylinářství dlouhou tradici. Vedle sušených květů, listů a plodů se s ním dnes můžeme setkat také v podobě bylinných extraktů a směsí, v nichž se jeho vlastnosti propojují s dalšími rostlinami.

Jedním z takových přípravků je naše Hlohová směs. Kromě hlohu obsahuje například srdečník, jablečník, břízu, anděliku, arniku, jírovec a jinan dvoulaločný. Jednotlivé byliny mají své místo v tradičním bylinářství a společně tvoří komplexní rostlinnou recepturu pro podporu dobré funkce srdce a oběhové soustavy.

Hloh je obsažen také v Mátové směsi i Tužebníkové směsi. Mátu, srdečník a hloh v Mátové směsi spojuje příznivý vliv na normální činnost srdce; srdečník a jablečník příznivě působí na krevní tlak, hloh na transport kyslíku a kopřiva s jírovcem pomáhají při pocitu těžkých nohou. Tužebník a srdečník v Tužebníkové směsi přispívají k udržení normální činnosti srdce, rozchodnice příznivě působí na fyzický výkon, kondici a při únavě a tužebník s přesličkou přispívají k dobrému stavu tkání a pokožky.

Hložinky v kuchyni: Zapomenuté ovoce našich předků

Dnes si hloh spojujeme především s bylinářstvím, v minulosti však jeho plody nacházely uplatnění také v kuchyni. Jedly se čerstvé, sušily se a zpracovávaly do různých ovocných směsí.

Chuť hložinek našich běžných druhů je jemná, lehce nasládlá a moučnatá. Výraznější a větší plody mají některé další druhy hlohu, například hloh azarol (Crataegus azarolus L.), který se v teplejších oblastech pěstuje jako ovocná dřevina.

Zralé hložinky lze využít k přípravě domácího ovocného rozvaru. Stačí je omýt, krátce povařit s trochou vody a změklou dužinu propasírovat přes jemné síto, aby se odstranily tvrdé pecky. Pro výraznější chuť se hodí přidat jablka nebo šípky.

Vznikne základ pro ovocné pyré či zavařeninu. Při domácím zavařování je však potřeba dodržovat bezpečný postup konzervace a nespoléhat na to, že samotné povaření zajistí dlouhou trvanlivost.

Hlohový čaj a tinktura

V domácím bylinářství se používá především nálev ze sušených květů a listů. V tradičních návodech se obvykle setkáme s množstvím přibližně 1-2 gramů sušené bylinky na šálek horké vody. 

Hloh se zpracovává také do tinktur, při jejichž výrobě se účinné látky získávají alkoholovou extrakcí. 

Strom, který má své místo i dnes

Hloh kdysi chránil domy před zlými silami, zdobil svatební slavnosti a podle pověstí poskytoval útočiště vílám. Dnes jej vysazujeme do živých plotů, obdivujeme jeho jarní květy a na podzim sbíráme červené hložinky.

Tradiční bylinářství jej spojuje především se srdcem a nervovou soustavou. Moderní výzkum navíc ukazuje, jak fascinující je porovnávat staleté zkušenosti s tím, co dnes reálně potvrzují klinické studie. Právě v tomto dialogu minulosti se současností spočívá největší kouzlo hlohu. Je to zkrátka rostlina, v níž se prolíná přírodní historie, lidová moudrost i moderní věda.